Každý někdy způsobí čin, který již nelze vzít zpátky… (Bosna1994)

Zastřelit cizí vojačku na sto metrů je, po psychické stránce, relativně snadné. Jiná věc je zlikvidovat zblízka nožem osmnáctiletou holku v maskáčích, co stojí někde na předsunuté hlídce u nepřátelských pozic. Polevila v pozornosti a tajně si čte dopis od svého kluka. Při čtení se sama k sobě pitomě uculuje a na ukazováček si natáčí kadeř svých dlouhých vlasů.

Připlížit se a obejít ji ze zadu nedá vůbec práci. Pak poslední skok, pevné obejmout její krk a dlaní zacpat ústa k potlačení výkřiku. Druhá ruka s útočným nožem míří švihem do jejích beder. Zásah na měkko. Žádná rychlá smrt. Má na uniformě široký kožený opasek a tak trefit ledvinu není vůbec snadné.

Chlap už by se snažil instinktivně vytrhnout nebo by kopal. Ona ne. Bolestí prohnutá jak luk se drží tvého předloktí a pasivně přijímá další rány ostré čepele do zad. Vzlyky bolesti nemohou ven a tlumeně zanikají v pevně zacpaných ústech. Z očí jí tečou slzy jak hrachy. I přes maskáče cítíš šíleně rychlý tlukot holčičího srdíčka. Vůně jejích vlasů ti vnutí záblesk vzpomínky na vlastní sestru.

Těch třicet sekund, kdy z ní vyprchává život, je strašně dlouhých. Je ti na zvracení z té situace, z války, ze sebe… Pak konečně ochabuje, sesouvají se jí ruce a pak i celé tělo. Skoro něžně ji pokládáš na zem, jako by ten náznak gentlemanství mohl omluvit předchozí okamžiky.

V kleku se kradmo rozhlédneš po okolí, zda ta malá lesní tragedie přece jen nepřitáhla něčí pozornost. Pak jí konečně pohlédneš do tváře. V jemných rysech obličeje marně hledáš obraz nepřítele. Palcem jí opatrně setřeš trochu krve ze rtů, které popraskaly, když jsi jí před tím silně tiskl ústa.

Její oči se neznatelně pohnou a ústa pootevřou. Z hrůzou vnímáš, že ještě není zcela mrtvá. Fascinovaně pozoruješ ta ústa, která v příštím okamžiku musí zplodit prozrazující výkřik nebo pronést strašnou kletbu. Nedokážeš však už učinit nic, jen rezignovaně klečíš a čekáš.

„Maminko…“

To jediné ještě zašeptala než jí vzal slova výron krvavé pěny z plic…

Nečekané prožitky podobných okamžiků dělají z vojáků doživotní trosky závislé na alkoholu, neschopné se do budoucna vyrovnat z vlastní existencí. Vojenští psychologové pak mají o práci postaráno.

Marek Chlíbek

chlibek@specnaz.cz

Úryvek z knihy Vlkodlak, autor Marek Chlíbek.

( Dostupná v e-obchodě www.vlkodlak.cz )