Kdo se jen dívá, chápe málokdy, proč je před ní třeba meditace. Proč je třeba se zastavit, ztišit a vejít v hlubinu vlastní duše.

Před tebou leží žena, nahá žena. Očekává zážitek, pomoc a interakci. Je těžké nevnímat její nahotu, její ženskost. Cítíš lehké záchvěvy pocitů, na které má právo jen její partner.

A tehdy nad ní zavřeš oči, sepneš dlaně a propleteš prsty v tajném symbolu. Prohloubíš dech a s každým vydechnutím odcházíš. Někam hluboko do sebe, do klidu a ticha.

Najednou se vidíš zevnitř, vidíš barevné svíce svých emocí. Zhasínáš plamínky jeden po druhém: chtíč, žádost, únavu, strachy a obavy.
Pak oči otevřeš a zhluboka vdechneš ten nový pocit. Jsi koncentrovaný, čistý a bez emocí. S trochou štěstí si žena tvého rituálu ani nevšimla.

I Ji teď vnímáš jinak. Je krásná, hebká a voní. Máš k ní pokoru a odstup. Vnímáš ji jako obraz, jako malířské plátno s nedokončenou kresbou. Proudy energie jsou na ní zjevné jako šmouhy barev. Tahy štětcem, tu silné, tu jen neznatelné. Jinde se kříží silné proudy, nánosy a vrstvy. Barevné energie je někde příliš. Vnímáš i bílá místa. Místa, kde energie chybí nebo vyprchává.

A pak se jí dotýkáš. Někde zlehka, konečky prstů, jinde jistě, celými dlaněmi. Rozprostíráš a vedeš tu ženskou energii po jejím těle. Opravuješ dráhy, rušíš uzly, pomáháš tělu znovu si uvědomit samo sebe. Netvoříš nový obraz, jen tomu původnímu oživíš barvy a vrátíš lesk. Vždyť, jak bys mohl stvořit něco dokonalejšího, než to, čeho se dotýkáš.

Ona je dokonalá. Je žena.

Marek Chlíbek – Dago