Má drahá dceruško,

Vyprávím ti, zatímco ty spinkáš s ručičkou podloženou pod svou hebounkou tváří a já pozoruji spocené vlásky na tvém dětském čele. Tiše jsem vstoupil do tvého pokojíku, protože před pár minutami mnou znenadání projela mrazivá vlna, chladně trýznivá myšlenka, když jsem seděl vedle v obýváku u televize. Proto jsem tak provinile přišel k tvé postýlce. A chtěl bych ti teď pošeptat všechno, o čem zrovna přemýšlím.

Má nevinná princezno, byl jsem na tebe často přísný. Zlobil jsem se na tebe, když jsi se oblékala do školky. Ráno sis umyla pusinku jen letmo a sotva jsi se dotkla ručníku. Vyčítal jsem ti, že sis sama nenandala papučky, i když jsme to už tolikrát nacvičili. Nazlobeně jsem se na tebe obořil, když jsi srovnané oblečení ze své skříňky roztahala po podlaze.

A při snídani jsem na tobě našel nové chyby. Rozlila jsi čaj. Hltavě jsi jedla. Sahala jsi prstíky do másla na svém rohlíku. Pak sis po jídle začala hrát a já přitom spěchal do práce. Ve dveřích školky jsi se na mě náhle obrátila, zamávala jsi mi na rozloučenou a zavolala jsi: „Ahoj tati!“ No a já jsem tě na oplátku okřikl: „Narovnej se“..a ne že hned zase na vycházce zašpiníš jak čuně.

A odpoledne to začalo nanovo. Když jsem přijel na cestu k domu, uviděl jsem jak klečíš na zemi a hraješ si s panenkou. Zahlédl jsem díry na tvých zánovních tepláčkách a ponížil jsem tě před tvou kamarádkou od sousedů tím, že jsi musela jít přede mnou domů. Ty tepláky jsou přece drahé a kdybys je sama kupovala, jistě bys na ně byla opatrnější. …Představ si dceruško, a tohle ti řekl tvůj vlastní táta.

Snad si ještě vzpomeneš, později, když jsem pracoval na počítači, přišla jsi bázlivě a se strachem v očích. Vzhlédl jsem podrážděně od monitoru a utrhl se na tebe: „Co chceš?“ a ty jsi váhavě přešlapovala ve dveřích. Nic jsi neřekla, jen ses náhle rozběhla a v návalu citu jsi mě objala kolem krku, políbila jsi mě a tvoje drobné ručičky mě tiskly se vší láskou. Láskou, která neuvadá, ani když je zanedbávána. A pak jsi utekla, cupitajíc po schodech..

Jen jsi odešla, zatmělo se mi před očima a zmocnil se mě strašný pocit. Co jsem si to jen navykl? Dokázal jsem jen hledat chyby a napomínat tě. To byla má „odměna“ za to, že jsi ještě maličká holčička. Víš, nedělal jsem to proto, že bych tě snad nemiloval, jenom jsem zkrátka zapomněl na tvůj věk a čekal od tebe víc. Chtěl jsem tě měřit svým dospělým metrem.

A přitom je v tobě tolik dobrého a milého. Tvé srdíčko je tak velké jako svítání nad hlubokými kopci. Dokázala jsi mi to tím, jak jsi tak impulzivně přiběhla a políbila mě na dobrou noc. Nic důležitějšího se už vlastně dnes ani nepřihodilo. Přišel jsem k tobě za tmy a teď tu zahanbeně sedím u tvé postýlky. Já vím, že tohle je to jen slabá omluva a stejně bys tomu ještě nerozuměla, i kdybych ti, až se vzbudíš, všechno vyprávěl.

Ale od zítřka už budu opravdovým tátou.!

Budu ti kamarádem i ochráncem. Budu trpět, když ti bude špatně, budu se smát, když ty se zasměješ. Raději si ukousnu jazyk, než bych vyslovil netrpělivá slova nebo další výčitky.

A pro sebe si budu stále opakovat tato slova: „Je to přece jen holčička – docela malá holčička!“

Asi jsem tě spíš podvědomě bral už jako dospělou. Ale teď, když tě vidím schoulenou v postýlce, tak si uvědomuji, že jsi stále jen dítě ..bezbranné dítě. Ještě včera tě maminka chovala v náručí a hlavinku sis opírala o její rameno…

Žádal jsem od tebe prostě příliš mnoho…