Omluva mé drahé dcerce
17. 01. 2010 | Rubrika: Úcta k dětem | 4 Komentářu
Má drahá dceruško,
Vyprávím ti, zatímco ty spinkáš s ručičkou podloženou pod svou hebounkou tváří a já pozoruji spocené vlásky na tvém dětském čele. Tiše jsem vstoupil do tvého pokojíku, protože před pár minutami mnou znenadání projela mrazivá vlna, chladně trýznivá myšlenka, když jsem seděl vedle v obýváku u televize. Proto jsem tak provinile přišel k tvé postýlce. A chtěl bych ti teď pošeptat všechno, o čem zrovna přemýšlím.
Má nevinná princezno, byl jsem na tebe často přísný. Zlobil jsem se na tebe, když jsi se oblékala do školky. Ráno sis umyla pusinku jen letmo a sotva jsi se dotkla ručníku. Vyčítal jsem ti, že sis sama nenandala papučky, i když jsme to už tolikrát nacvičili. Nazlobeně jsem se na tebe obořil, když jsi srovnané oblečení ze své skříňky roztahala po podlaze.
A při snídani jsem na tobě našel nové chyby. Rozlila jsi čaj. Hltavě jsi jedla. Sahala jsi prstíky do másla na svém rohlíku. Pak sis po jídle začala hrát a já přitom spěchal do práce. Ve dveřích školky jsi se na mě náhle obrátila, zamávala jsi mi na rozloučenou a zavolala jsi: „Ahoj tati!“ No a já jsem tě na oplátku okřikl: „Narovnej se“..a ne že hned zase na vycházce zašpiníš jak čuně.
A odpoledne to začalo nanovo. Když jsem přijel na cestu k domu, uviděl jsem jak klečíš na zemi a hraješ si s panenkou. Zahlédl jsem díry na tvých zánovních tepláčkách a ponížil jsem tě před tvou kamarádkou od sousedů tím, že jsi musela jít přede mnou domů. Ty tepláky jsou přece drahé a kdybys je sama kupovala, jistě bys na ně byla opatrnější. …Představ si dceruško, a tohle ti řekl tvůj vlastní táta.
Snad si ještě vzpomeneš, později, když jsem pracoval na počítači, přišla jsi bázlivě a se strachem v očích. Vzhlédl jsem podrážděně od monitoru a utrhl se na tebe: „Co chceš?“ a ty jsi váhavě přešlapovala ve dveřích. Nic jsi neřekla, jen ses náhle rozběhla a v návalu citu jsi mě objala kolem krku, políbila jsi mě a tvoje drobné ručičky mě tiskly se vší láskou. Láskou, která neuvadá, ani když je zanedbávána. A pak jsi utekla, cupitajíc po schodech..
Jen jsi odešla, zatmělo se mi před očima a zmocnil se mě strašný pocit. Co jsem si to jen navykl? Dokázal jsem jen hledat chyby a napomínat tě. To byla má „odměna“ za to, že jsi ještě maličká holčička. Víš, nedělal jsem to proto, že bych tě snad nemiloval, jenom jsem zkrátka zapomněl na tvůj věk a čekal od tebe víc. Chtěl jsem tě měřit svým dospělým metrem.
A přitom je v tobě tolik dobrého a milého. Tvé srdíčko je tak velké jako svítání nad hlubokými kopci. Dokázala jsi mi to tím, jak jsi tak impulzivně přiběhla a políbila mě na dobrou noc. Nic důležitějšího se už vlastně dnes ani nepřihodilo. Přišel jsem k tobě za tmy a teď tu zahanbeně sedím u tvé postýlky. Já vím, že tohle je to jen slabá omluva a stejně bys tomu ještě nerozuměla, i kdybych ti, až se vzbudíš, všechno vyprávěl.
Ale od zítřka už budu opravdovým tátou.!
Budu ti kamarádem i ochráncem. Budu trpět, když ti bude špatně, budu se smát, když ty se zasměješ. Raději si ukousnu jazyk, než bych vyslovil netrpělivá slova nebo další výčitky.
A pro sebe si budu stále opakovat tato slova: „Je to přece jen holčička – docela malá holčička!“
Asi jsem tě spíš podvědomě bral už jako dospělou. Ale teď, když tě vidím schoulenou v postýlce, tak si uvědomuji, že jsi stále jen dítě ..bezbranné dítě. Ještě včera tě maminka chovala v náručí a hlavinku sis opírala o její rameno…
Žádal jsem od tebe prostě příliš mnoho…
Objevil jsem Vás čistě náhodou. :-), a dobře se čtete.
Včera jsem si přečetl vaši omluvu k dcerce.
Dnes ráno,když junior snídal chléb s marmeládou , jsem k němu přišel,všechno bylo zamatlané od marmelády,stůl,oblečení,prosírání, zem.Akorat jsem se nadechl,že budu zase řvat,že přidělává všem práci a že příjdeme pozdě do školky, a v tom mi proběhlo v hlavě vaše doznaní.
Vzal jsem kousek marmelády a synkovi ji mázl na nos.Krasně jsme se zasmáli a pak ruku v ruce po čerstvém sněhu se vypravili do školky. Díky Vám za krasné ráno ……
Ahoj, moc pěkné vyznání milujícího otce. Obětoval bys pro ní život, kdyby jí někdo chtěl ublížit, tak by nejspíš fakt špatně dopadl… Ale zároveň tě na ní dokáží vytočit v podstatě malichernosti…
Tohle znám, jenomže kde je ten správný bod, kde má otec, rodič stát?
Jsem přesvědčený o tom, že prostě zapomínáme na nás jako na lidi a přijímáme sami sebe jako tituly-rodiče. Pak se chováme podle nějakých zaběhlých i očekávaných pravidel. Uplatňujeme svou nadvládu. Budeme se rozčilovat kvůli rozmlácenému hrnečku, který je však úplně bezcenný, minimálně v porovnání s hodnotou dcery. Nesmíme ztratit toho člověka v nás kvůli postu rodiče.
Zase bychom neměli upadnout do druhého extrému. Aby se z nás nestal pouhý kamarád. Faktem je, že naše děti mohou mít kamarádů spoustu, ale tátu a mámu mají jen jednou. Potřebují cítit tu nezdolnou oporu, kterou jim může dát jen rodič. I ta přísnost je někdy na místě v tom smyslu, že pokud bychom je neusměrňovali, pak by se v budoucnosti mohly chovat způsobem, který by vyvolal (jemně řečeno) nesouhlas společnosti. Nějaké to pokárání atd., je-li oprávněné, je vlastně obrovskou službou našim dětem, kteřé se tím naučí co je a co není správné. Rodiče se zlobí, ale společnost bude trestat.
Milovat a vychovávat dítě znamená být naprosto spravedlivý, pravdivý, laskavý a důsledný. Budou si nás vážit pro naši laskavost a milovat pro spravedlnost. Vyrostou z nich také spravedliví, poctiví a laskaví lidé. Budeme-li opravdovými lidmi vnitřně i navenek, pak i oni budou takoví.
🙂 jinak pro odlehčení, náš domov je počmáraný i na stropě 🙂 Malovat budu pro jistotu až za pár let :))) Dá-li Bůh…
Toto vyznání mi mluví z duše. Dnes a denně se snažím být dětem lepším otcem, každý večer si říkám, buď rád, že máš zdravé děti, které zlobí, vždyť jsou to děti. Rozbily talíř-no tak ať. Vylily čaj-a to vadí? Počmáraly zeď-tak se vymaluje. My dospělí si často neuvědomujeme, že jsme také byli dětmi.
Nyní jsem pouhý týden v odloučení od nich a tolik mi chybějí. I to jejich zlobení a křik a to vše, co k dětem patří.
Ahoj,strašně moc bych tohle chtěla a chci prožít,aby ten malý milovaný klidně maloval po zdech v domě,vytahoval každý den hračky a vesele se smál..cokoli jen at´ tu je a at´ smím být s Ním..