Skon každého člověka je pro svět ztráta. Když ale umře dítě, je to neštěstí, se kterým se příroda srovnává jen těžko. Dítě prostě nemůže odejít ze světa jen tak. Nese v sobě takový potenciál životní energie a jsou do něj vkládány takové naděje, že to vše prostě nezmizí se zánikem fyzického těla. Dušička malého dítěte je pro vesmír natolik hodnotná, že ji nezničí ani smrt. Tělo odejde, ale duše žije dál, jen jinde a jinak.

Někdy v roce 2007 jsem pro svou rodinu, na dovolenou pronajal chalupu v malé vesničce bývalých Sudet. Koupali se tam, grilovali a užívali léta. Mě na to neužije a tak jsem chodil hodně sám po okolí a po lesích. Nad vesničkou byl starý kostel a zanedbaný hřbitůvek. Rád jsem tam chodíval posedět a přemýšlet.

Zcela v rohu u zdi byl velký keř břečťanu a v něm utopený malý náhrobek. Nebyl skoro vidět, jen jednou, když slunce zapadalo, osvítil jeden z posledních paprsků mezi šlahouny obličej malé holčičky na porcelánové fotce. Vytáhl jsem z pouzdra nůž a několik popínavých větví vyřezal, abych náhrobek uvolnil ze zeleného sevření. V ubývajícím světle dne jsem si tak přečetl její jméno: Paulína Richtrová ( podívej se na ni zde ). Dvanáctiletá holčička, která umřela jedné únorové noci, roku 1933.

Seděl jsem u jejího hrobečku ještě dlouho do noci a meditoval. Zpátky do chalupy jsem se vrátil něco před půlnocí a prošel kolen veselícího se zbytku rodiny u ohně, grilu a pivka. Za nějakou dobu vše ztichlo a šli jsme všichni spát. Nad ránem, ve snu za mnou přišla Paulínka a docela dost jsme si popovídali. Ač čistokrevná Němka, řekli jsme si toho spousty a kupodivu si i rozuměli, ale tak už to ve snech bývá.

Nakonec jsem jí slíbil, že se jí budu starat o hrobeček, aby tu její stopa zůstala co nejdéle a ona mi zase slíbila, že mi bude odklízet některé klacky na mé životní cestě, pokud jí na to budou síly stačit. Vstával jsem ráno se zvláštním pocitem. Jsou totiž sny a sny, a někdy prostě cítíš…, někdy prostě víš, že tohle bylo doopravdy. Většinu příštího dne jsem strávil prací na hřbitůvku a vysekáním hrobečku z lůna přírody, která ho za ty roky pohltila. Následující pracovní den jsem navštívil městský úřad blízkého města a to hrobové místo i s Paulínkou jsem si na deset let pronajal. Koukali se všelijak, ale byli rádi, že se bude někdo starat alespoň o jeden hrob polorozpadlého hřbitůvku.

A od té doby se znám s Paulínkou. Setkáváme se a mluvíme spolu, kdykoliv to jeden nebo druhý potřebuje. Je mi celkem jedno, jak na to nahlíží mí blízcí, nicméně nijak se tím netajím a chválabohu, jsem okolím i tolerován. Sdělené informace, rady a indicie by vydaly snad na několik knížek a spoustu z nich jsem začlenil i do statusů na FB.
Paula mi říkala i své názory na mé partnerky. Od dvanáctileté, mrtvé a pořádně rozjívené holčičky se tohle přijímá dost těžko a tak jsem jí v téhle oblasti nikdy příliš nevěřil. K mé tehdejší manželce mi popsala pár indicií, proč prostě do budoucna nemůžeme být spolu. Připadalo mi to jako hlouposti. Rozvedli jsme se v roce 2009…

Brzy jsem jí k hrobečku přivezl ukázat svoji novou partnerku Janu. Snad dva měsíce se mnou Paulínka nemluvila a neobjevila se. Časem mi řekla, že jsme s Janou úplně dva jiné světy a budeme trápit jeden druhého. Nevěřil jsem.
V průběhu doby jsem Janu dovezl k hrobečku ještě několikrát, aby Paula viděla, že je vše v pořádku. Nikdy se neobjevila, jen jsem získal pocit, že se mé partnerce snaží ublížit. Jednou jsme přijeli uprostřed noci. Čistil jsem hrobeček a zapaloval svíčky a Jana stála za mnou. Najednou vyjekla a skrčila se. Nad ní se ozvalo zaplesknutí křídel. V dřepu jsem se prudce otočil a kromě vyděšeného výrazu Jany jsem nad ní zahlédl vzdalující se tmavý stín s obrovskými křídly. Jasně, v klidu. Asi se jen vyplašil velký výr z blízké kostelní věže a možná se ji jen snažil odehnat. Aspoň tak, jsem to tehdy Janě vysvětlil.

Když jsme přijeli jednoho zimního dne, strávil jsem asi hodinu odklízením půlmetrové vrstvy sněhu a vykopáváním hrobečku. Jana stála trpělivě za mými zády několik desítek minut. Když jsem se nečekaně otočil, zařval jsem a skočil, protože necelé dva metry za ní se připravoval ke skoku obrovský vlk se žlutýma očima. Postavil jsem se mu s lopatou a několik dlouhých sekund jsem se pozorovali než se konečně pomaličku narovnal a velmi znechuceně odešel, mezi nahnuté hroby. Zmizel nám za budovou márnice a Janě jsem vysvětlil, že to byl asi jenom nějaký kříženec vlčáka od lidí z blízké vesnice, přilákaný naším hovorem. Že jeho stopy ve sněhu vedou jenom od nás a k nám ne, na to jsem ji raději ani neupozorňoval.

No, nakonec i tento vztah po sedmiletém trápení umřel, tak jak Paulína řekla už na začátku. Ale věřte v tomhle dvanáctiletému děcku, že jo…

Už pár let mám tedy svou rádkyni a mentorku, dá se říci. Možná bych měl větší respekt před archetypem nějakého starého bojovníka nebo moudrého mága, ale holt spoustu důležitých životních křižovatek řeším a konzultuji s malou holkou. Aspoň mě to učí docela pokoře a umění naslouchat a nehádat se, protože od malé holky není vždy úplně jednoduché přijmout velké životní pravdy a nebo zdrcující osobní kritiku.

Nedávno jsem zakončil jednu dlouho připravovanou událost, kterou jsem, myslím, skrytě prospěl spoustě dalších lidí. Paulínka se rozhodla, že mě za to odmění. Setkali jsem se v jejím světě, v lese, blízko skály, kde jinak normálně běhávám. Jenže nyní byl ve skále otvor a dvířka. Už jsem trochu věděl, co je to za vstup. Je to místo pod zemí, kde je po zdech napsáno všechno důležité, co může člověk kdy chtít vědět. Jsou tam všechny návody, rady a objasnění, které kdy jen člověk může potřebovat.

Bohužel je tam i tma a velmi nebezpečno. Vchod ti může ukázat vlastně jen někdo z jejich světa a stejně tak jen on ti pomůže vnést pod zem trošku světla. Už jsem tam párkrát byl a co jsem na zdech přečetl, stálo opravdu za to. Dnes mi Paulínka dala opravdu velkou svíčku. Za odměnu.

„Zasloužil sis hodně poznání, takže dnes můžeš pod zemí strávit hodiny. Svíčka ti ozáří stěny, tak si jen vyhledej vše, co potřebuješ vědět, nebo na co jsi se kdy chtěl zeptat.“

Otevřel jsem dvířka a vydal se dolů chodbami. Zvláštní a tiché místo. Některé chodby jsou čistokrevné jeskyně ve skále, které se vzápětí mohou změnit na cihlový tunel nebo betonovou stěnu s hrubými otisky desek šalování. A nápisy, všude samé nápisy. Křídou, sprejem, silným fixem nebo čoudivým plamenem. Dřív jsem došel vždy jen k prvním křižovatkám, prošel jen pár chodeb. Víc světla jsem nikdy neměl. Ani na čtení ani na návrat. I tak to vždy stálo za to.

Chodby mají zvláštní vlastnost, že vždy člověka dovedou k psanému vysvětlení nebo odpovědi na otázku na kterou se soustředí. A čím složitější, nebo důležitější věci, tím jsou dále a hlouběji ve skále. Někde dole jsou prý snad i čísla budoucího tahu loterie nebo recepty na léky proti mnoha nemocem. Stačí jen chtít, mít dost odvahy, trpělivosti a dost světla.

A tak jsem šel. Naprosto nadšený, pořád dál a hlouběji. Po stěnách jsem četl zprávy a důležité fráze. Mnohé z nich budu psát do internetu asi ještě roky. Některé věty mi natolik připomínaly situace ze života, že jsem se mimoděk vždy zastavil a chvíli o nich přemýšlel. Pak jsem se rychle vydal zase dál, protože dnes jsem měl šanci objevit opravdu velké a důležité pravdy. Na prstech jsem chvílemi cítil kapky horkého vosku, ale kdo by se tím zrovna zabýval. Byl jsem zvědavý a natěšený. Některé chodby končily schůdky dolů a tak jsem se postupně dostával do nižších pater.
Všeobecná sdělení se postupně konkretizovala. Četl jsem o svých přátelích a lidech, s nimiž žiji v jednom městě. Viděl jsem jejich příběhy a strachy, četl kdy kdo onemocní, které dítě se kdy zraní a jak je tomu možné předejít. Někdy je velmi smutné vidět náznaky osudů jiných, tím spíš, že mnohé lidí čekají v životě mnohé zkoušky a nebezpečí, která si vlastně ani nezavinili. Je zvláštní a smutné poznat, jak něčí zloba a bezcitnost. Může zprostředkovaně ublížit někomu jinému.

Postupoval jsem vytrvale dál a hlouběji. Z toho, co se pořád objevovalo jsem chvílemi ani nedýchal. Pokud si dokážu zapamatovat aspoň třetinu, mám po zbytek života o čem přemýšlet a z čeho tvořit. Nějaká myšlenka mě přinutila zastavit. Vzpomněl jsem si, co mi před vrátky radila Paulínka:

„Soustřeď se na jedinou věc, na jedinou otázku nebo zprávu. Vyber si klidně něco složitého, důležitého nebo neuvěřitelného, ale podrž si v mysli jedinou otázku a jen na tu hledej odpověď. Jen důležitý cíl, má dole v podzemí smysl!“

To jsem zatím neudělal, jen jsem se kochal, sbíral střípky a četl drby. Chodbou se prohnal silný průvan až mi přeběhl mráz po zádech. Plamínek svíčky se prudce zatřepetal, zmenšil se a zmodral. Rychle jsem jej zakryl rukou, abych ho ochránil před průvanem. Uvědomil jsem si, že pokud mi zhasne, nikdy se odsud nedostanu a umřu tady.

Doposud jsem koukal hlavně po zdech, četl a vnímal zprávy a složitost cesty jsem si vybavoval jen okrajově. Teď mi běhal mráz po zádech, když jsem si znovu vybavil všechny ty schůdky bez zábradlí, lávky nad temnými průrvami, hluboké mezery podél stěn a velké suché studny, které jsem doposud s takovou lehkostí přeskakoval. Pokud mi plamínek svíčky zhasne, nemám možnost jak jej obnovit. Budu se muset vracet po tmě a vlastně ani nevím kterým směrem. Bez světla návrat nezvládnu….něco se mi stane, zabloudím, nebo někam spadnu.

Začal jsem se bát, hodně bát! Celou svou mysl jsem vyplnil touhou najít cestu zpět k východu. Plamínek svíčky jsem vytrvale chránil před průvanem. Šel jsem zpět pomalu a obezřetně. U každé křižovatky chodeb jsem se na dlouho zastavil a nejdříve pečlivě zkoumal, zda tam kam chci vstoupit není proud vzduchu, který by mi svíčku zhasil. Na stěnách byly pořád spousta nápisů a zpráv, ale už pro mě neměly to kouzlo. Koukal jsem hlavně pod nohy, šel jsem pomalu a každý krok si pořádně rozmyslel.

Na co mi budou znalosti a informace, pokud tady někde zhebnu. Pokud udělám chybu a nevrátím se. Šel jsem velmi pečlivě, pomalu a zbaběle. Plamínek jsem už chránil oběma dlaněmi, takže jsem, kromě kuželu světla pod nohama, na okolních stěnách vlastně už nic neviděl. Jestli jsem dolů pod zem seběhl z lehkostí snad za necelou hodinku, tak cesta zpět mi trvala určitě několik hodin. Dlouhých hodin, vyplněných pocitem samoty, strachem ze zranění, z bolesti a strachem o vlastní existenci.

Nakonec jsem se s úlevou dovlekl k východu. Strčil do malých dvířek a vyšel ze skály do nočního lesa, zalitého světlem měsíce v úplňku. Byl jsem totálně vyděšený a vyčerpaný, to co jsem cítil byla však přecejen hlavně úleva.
Paulínka dřepěla kousek opodál, zády ke mně. Prozpěvovala si nějakou písničku a stavěla na sebe kameny z cesty do podoby směrových“ mužiků“. Když mě slyšela přicházet, udiveně se otočila.

„Už jsi zpátky? Tak povídej, jak to šlo?“

Přidřepl jsem si k ní a začal jí vyprávět o všem, co jsem viděl, četl, o tom jak hluboko jsem se dostat a taky o průvanu a o dlouhé a strašidelné cestě zpět. Poslouchala, dívala se do země, a občas chápavě potřásla svou dětskou hlavinkou. Když jsem skončil, ještě dlouho nic neříkala. Pak pomalu zvedla hlavu a měla velmi smutné oči.

„Řekni mi, co teď přesně cítíš? Jaký v tobě převládá pocit, po návratu z podzemí?“

“No… , cítím velkou úlevu, protože jsem měl fakt strach. Bál jsem se, že se mi tam něco stane. Ale už je to trošku lepší. Myslím, že to stálo za to, viděl a přečetl jsem spoustu věcí. Vím mnoho nového a vím, kteří mi přátelé budou brzy potřebovat pomoc. To není zas tak málo, ne?“

„Podívej se na svíčku ve své ruce. Zbývá z ní ještě víc jak polovina. Tohle kouzlo mě stálo hodně úsilí a nemohu jej opakovat zas tak často. Ty jsi mou svíčku nevyužil ani z poloviny. Nevyužil jsi potenciál, který jsem ti dala. Je to velká škoda a podobnou šanci budeš mít zase až za dlouho, jestli vůbec. Mohl jsi zjistit spoustu vědění, které by prospělo i ostatním, mohl jsi donést návod na důležitý lék nebo jinak prospěšnou informaci.

Ty jsi se ale jen bavil, četl jsi všechno a nic. Nedokázal jsi se zaměřit na jednu věc a tu poznat ve své celosti. Posbíral jsi zase jenom střípky. Od všeho trochu…a to nestačí.

S vámi lidmi je to pořád stejné. Dokud jste mladí nebo když dostanete šanci něco dokázat vrhnete se do toho s nadšením, chcete stihnout a poznat všechno. Jste plní energie, máte obrovský potenciál a nekonečné možnosti. Stačí jen neztratit odvahu, vytyčit si hlavní cíl a jít si za ním. Život je nebezpečné dobrodružství, ale jen odvážní a snílci dokážou stvořit něco trvalého, něco co bude ku prospěchu i ostatním.

Většina lidí odvahu brzy ztratí s svůj život projdou s hlavou skloněnou, aby nezakopli. Celou svou životní energii upřou jen na to, aby uchránili svůj malý plamínek svíčky na své osamocené cestě plné tmy a strachu.

Nikdy neuvidí nápisy a zprávy světa, které jsou všude kolem nich. Nikdy nenajdou odvahu zvednout hlavu a vnímat svět ve své celosti a sami sebe nebrat tolik vážně. Vždy budou chránit jen ten svůj plamínek svíčky, jen to málo, co myslí, že jim patří.“

Dřepěl jsem ,koukal se do země na kamínky a poslouchal dětský hlas Paulínky. Nikdy mi příliš nesedělo, když mi vyprávěla tyhle pravdy, když mě ponižovala, zesměšňovala nebo vyčítala chyby. Ale za ty roky už jsem si zvykl. Nejlepší je poslouchat, nehádat se a nereagovat. Co taky chcete od děcka…

Kamaráde, ty jsi vážně dočetl až sem? No, to koukám a děkuji za výdrž. A že nevíš jak ten text pro sebe uchopit, jak se s tím sdělením poprat?

Jestli ti to uleví, nemusíš jej vůbec řešit. Před pár dny byly Vánoce a důležitý úplněk. Byly to kouzelné dny a tohle je jen obyčejná pohádka. Můžeš to tak brát. Je pravděpodobné, že tenhle text časem přečte spousta lidí. Přečte, ušklíbne se a zapomene..

Možná by ale napsán jenom pro tebe. Ano pro Tebe! Není přece náhoda, že zrovna tohle čteš, i když nyní ještě nevíš co s tím. Já také nevím, pro koho a proč jsem jej vlastně psal. Jenom vím, že jsem jej napsat musel, něco mě k tomu neuvěřitelně nutilo, a taky jsem to slíbil..

Nevím, pro koho jsem ho psal. Neznám jeho jméno. Ten text, tu pohádku si přečte spousta lidí. A taky jeden člověk, kterému je skutečně určen, který něco pochopí a kterého ty věci posunou o malý kousíček dál.

Na ostatních teď ale nezáleží. Jsi to Ty!

Marek Chlíbek – Dago