Z času na čas potřebuji jantar. Je to zkamenělá pryskyřice prehistorických stromů. Má údajně magickou moc. Ať je to jak chce, nese v sobě DNA prastarých pylů, a ve své krystalické struktuře zadokumentované siločáry magnetického pole země tak, jak probíhalo před miliony let.

Jestli má jantar i magickou moc je spíš otázkou vyjasnění pojmů a osobního přesvědčení. Je to však reálná hmotná látka, které má velmi zvláštní, silné a naprosto reálné vlastnosti. Používám kousíčky jantaru pro výroby jantarového prachu, který je důležitou součástí prastarých ochranných amuletů. Amuletů, na něž návody pochází snad ještě z doby, kdy po zemi chodili draci. Z doby tak mlhavé a vzdálené, že se jí dnes říká pohádka nebo průnik jiné reality.

Jantar lze koupit v obchodech nebo i přes internet. Bohužel existuje mnoho falšovatelů, kteří za pravý jantar vydávají jen zabarvenou syntetickou pryskyřici. Navíc i pokud je jantar pravý, utrpí dlouhou cestou a putováním z ruky do ruky z pohledu své magické čistoty. Na své cestě vstřebává myšlenky, city a negace lidí, kteří jsou mu poblíž. To se může negativně projevit v oslabení talismanu, který má chránit nebo dokonce i promáhat při léčení těch nejbezbrannějších.

Nejlepší je proto jantar čistý, neovlivněný člověkem, a to je ten, který právě vydalo moře. Z času na čas proto podlehnu nečekanému impulzu. Po krátkém přemýšlení sednu prostě do auta a jen tak na blind jedu na otočku k Baltskému moři. I když cesta trvá jen pár hodin, většinou nemám nikoho, kdo by se mnou ten crazy výlet chtěl absolvovat. Takže jedu sám. Jak už jinak…

Mám oblíbená místa polského pobřeží, zejména na písečné kose poloostrova Hel. Je přecejen ještě stranou přílišné pozornosti turistů a tak někde na poloviční cestě autem po silnici na úzké písečné kose mezi pevninou a stejnojmenným rybářským městečkem se dá zastavit a všudypřítomným borovicovým lesem projít na liduprázdnou pláž.

Tam potom chodím tam a zpět po pláži, prohlížím naplavené hromádky mořského nepořádku a se štěstím sbírám hnědavé kousky průsvitného jantaru. Pokud je po bouřce, jde to snadno a po dvou hodinkách sběru mám zásobu jantaru pro amulety na měsíce. Pak se prostě vrátím k autu a jedu těch patnáct hodin zase zpátky. Doma to nikdo ani nepozná a jen já ještě nějakou dobu trousím na koberci mořský písek z mezer mezi prsty chodidel.
Jednou přišel impulz k takové cestě v předvečer úplňku. Cesta proběhla v klidu a jantaru jsem našel plný pytlík ještě před setměním. Napadlo mě užít si úplněk na liduprázdném pobřeží, se zvukem vln a slanou vůní ve vzduchu. Rozhodl jsem se zůstat na pláži přes noc a domů vyjet až ráno. Tohle rozhodnutí byla pro mou duši chyba…

Procházel jsem se sám pískem a sem tam vystoupal těch pár metrů z pláže do borovicové kleče nad první pískovou dunou. Jehličnaté keře a nízké stromky skrývaly bortící se zákopy a malé betonové bunkry, které zde vybudovala polská armády jako hráz proti Hitlerovi. Z jejich střílen je skvělý výhled na pobřeží a na vyloďovací místa úseků pláže. Některé výhledy už stíní stromy, ale i tak zde vojenská historie dýchá velkou silou.
S přibývající tmou jsem se vrátil na písek u moře. Velký měsíc zaléval okolí přehledným světlem, na obzoru se neznatelně šinuly dvě zaoceánské lodě a kromě zvuku vlnek a šumění větříku v nedalekých větvích bylo ticho. Romantika, klid a samota. Přitom to vše v podstatě bez přípravy, jen na otočku cesty autem. Tyhle zážitky bývají hodně silné.

Na jednom z hezkých míst, kde jsem měl výhled na stovky metrů pláže do obou směrů jsem se posadil na hraně písku a začátku keříků. V přeschlém písku jsem po chvíli hloubení vytvořil plytkou jamku, něco jako hnízdo. Sedl jsem si do ní a z batůžku vytáhl přenosný vařič na tuhý líh. Díky zahloubení jsem byl přecejen trošku pod povrchem a tak plamen vařiče tolik neobtěžoval neustále pofukující vánek. Uvařil jsem si termohrníček plný čaje a další hodinu strávil usrkáváním a pozorováním nočního moře. Únava z cesty a klidný genius loci mě nakonec přemohly a stočil jsem se ke spánku do pískového hnízda. Spalo se mi klidně a hluboce. Samota, energie moře a měkkost prastarého písku prostě udělají svoje.

Vzbudil jsem se někdy nad ránem. Lodě byly pryč a z druhé strany jsem na obzoru zahlédl jen nová světla nějaké další. To, co mě vzbudilo byl nejasný mrazivý pocit, který mi přeběhl po těle. To se u moře stává, když přijde noční chlad a pokožka ještě rozpálená sluncem reaguje na noční větřík přecitlivěle.

Protáhl jsem se v pískové jamce, napůl se posadil a rozhlédl se do dálky všude kolem. Pláž stále liduprázdná, byla nádherně přehledná díky intenzivnímu svitu kulatého měsíce. I ten úplněk je tady takový jiný.

Můj zrak podvědomě přitáhlo něco v moři. Zaostřil jsem ospalé oči a ve vodě spatřil tmavý bod, o který se čeřily vlnky. Přibližoval se k pláži a připadalo mi to jako dětský kopací míč unášený větrem.

Za chvíli jsem si uvědomil, že je to snad plavec. Po chvíli dospěl “míč” do plytké vody u břehu a z moře se začala zvedat vycházející postava. Bylo to přecejen dost daleko, ale podle tmavého odstínu mě napadlo, že ten noční plavec má na sobě možná neopren. Vlastně o žádnou znepokojivou událost nešlo a asi jen někdo si přijel v noci zaplavat a já, spící, jsem jeho příchod nezaznamenal.

Nespouštěl jsem z postavy oči a přitom jsem pátral po světlé pláži po nějaké tmavší hromádce, která by ukazovala na odložené oblečení nebo plážovou tašku. Ale nezahlédl jsem nic, což mě neudivilo. Pokud má plavec někde věci, tak nejspíše někde nad pláží v borovicovém porostu, aby nebyly hned všem na očích.

Teď již kráčející postava zcela vystoupala z vody otočila se a po hraně dosahu vlnek, přesně tam, kde je vlhký písek nejtvrdší, se pomalu vydala mým směrem. Upřeně jsem jí pozoroval. Ačkoliv byla ještě daleko, z volného kroku, tvaru postavy a pohybu boků bylo zjevné, že je to žena. Jen ruce neměla svěšené volně podél těla, ale měla je jakoby překříženě položené na hrudi a ramenou v té poloze, když si ženy zakrývají nahá ňadra.
Napadlo mě, že je jí po plavání asi zima a tímto způsobem se asi trošku chrání před pofukujícím a teď už i studeným nočním vánkem. V každém případě tento způsob chůze jí velmi zvýrazňoval rozdíl mezi úzkým pasem a žensky oblými boky. Klidná chůze v písku tomu dodávala určitou ladnost i na tu dálku.

Podíval jsem se na hodinky. Bylo něco před třetí hodinou ranní. Překvapilo mě, že mi začínají mírně cvakat zuby. Tělo bez pohybu zchladlo a noční zima byla cítit. Žena, nebo tedy bytost ženě podobná se vytrvale blížila. Buď projde na těch pár metrech pláže mezi mnou a mořem bez povšimnutí, nebo si mě všimne až na poslední chvíli a spící chlap na liduprázdné pláži ji asi neskutečně vyděsí.

Rozhodl jsem se, že se jí zavčas ukážu a nějakým veselým tónem ji oslovím, aby viděla, že jsem jen náhodný nocležník bez nebezpečných úmyslu. Pomalu jsem si v mysli skládal polská slovíčka a snažil se sestavit uklidňující oslovení, které by tuhle noční chvilku zachránilo. Už skoro procházela pode mnou, dělilo nás možná patnáct metrů. Pomalu jsem se postavil ve své jamce, zvesela na ní zamával a pozdravil: “Děň dóbry!” Víc jsem říct nestihl. ..

Bleskově se otočila čelem ke mě zároveň s prudkým přikrčením. Vzápětí se pokrčenýma nohama odrazila pozpátku nad moře, směrem ode mě. Za zády se jí roztáhla obrovská tmavá křídla, která jí, několika mocnými máchnutími vynesla snad do čtyřmetrové výšky. Mávajíc křídly sklonila hlavu na stranu, snad aby si mě lépe prohlédla.

Ale už za necelou sekundu se vrhla vzduchem podél mě, směrem k zalesněné pískové duně. Tam po pár máchnutích zmizela za okrajem stromů. Letíc, mi při tom krátce zastínila měsíc, takže jsem si všiml, že křídla svou průhledností nebyla jako “andělské” peří, ale spíš jakési průsvitné blány.

Byl to mžik. To celé tak krátký okamžik, že jsem se ani nestačil leknout. Ještě chvíli jsem pozoroval horní okraje stromů a měsíční oblohu, zda se znovu neobjeví letící silueta, ale ten tvor byl prostě pryč. Otočil jsem hlavu zpět k moři. Její stopy v písku tam byly jasně zřetelné a končily dvěma hlubokými důlky v místech, kde se odrazila do vzduchu. Vydal jsem se ke stopám, ale jejich kontury už pomalu smývaly pravidelně přicházející vlnky.

Nevím no… Vlastně jsem to v tu chvíli ani moc neřešil. Vrátil jsem se do jamky pro batůžek a pěšinou mezi stromy jsem se vydal nočním lesem k zaparkovanému autu. V podvečer jsem byl už zpátky doma na Moravě, s pytlíčkem potřebného jantaru a mezi znovu dorážejícími všedními starostmi.

Dodnes nevím, jestli jsem měl prostě jenom štěstí na povedený úplňkový sen…nebo…co to tam tenkrát vlastně vystoupilo z moře.

Marek Chlíbek – Dago

= = = = =

Dream..
Mám sen. Sen o příslušnosti ke skupině nebo hnutí lidí, vyznávajících jednoduchý život, nenáročný na energii a na luxus. Sen kde platí slovo, důvěra je základ vztahů, cení se dovednosti a ochota se o ně podělit.
Kde děti jsou štěstí a ne jen tolerovaná obtíž. Kde můžeš být chudý a při tom šťastný, protože ve chvílích nouze nezůstaneš sám. Kde vlastní myšlenky mají svobodu a cizí názory mají respekt.
Klidný svazek nemnoha lidí, ochotných tvořit pro sebe a spolupracovat s podobnými skupinami. Jdoucí cestou tolerance k druhým, ale ochotný a připravený své členy tvrdě bránit.
Pokud se sny mají vyplnit, nemá se prý o nich příliš mluvit. Zjišťuji však, že ten sen, je snem mnoha bytostí. Něco velmi hodnotného zraje v myslích lidí, kteří mi povahově vyhovují. Něco velmi silného se touží projevit v naší realitě.