Kdysi, v krátkém období puberty mi připadalo jednoznačné a samozřejmé, že mužové jsou naprostí pánové tvorstva, kontrolující všechny síly a zdroje lidského druhu a funkce žen v podstatě sestává hlavně z poskytování potěchy a projevování obdivu právě k některým mužům, kteří si toto privilegium dokážou vybojovat.

Později mé názory, bohudík, poněkud vyspěly a tak jsem, po naprostou většinu života, zastával názor, že muži a ženy jsou sice odlišní, ale naprosto rovnoprávní představitelé lidského druhu, kteří se vzájemně doplňují a podporují.

No a v těch posledních letech, kdy se aktivně zabývám magií a mystikou, posunulo se mé poznání k zjištění faktu, který si je ochoten myslím připustit, natož pak veřejně šířit asi jen málokterý muž. Dnes už mi připadá evidentní, že to vše zásadní, hodnotné a trvalé, ta esence co reprezentuje lidstvo, je uložena právě v ženách. Nejde jen jejich magické umění přivádět na svět děti, ale často silně vnímám ty málo zjevné podprahové síly, které ovládají a směrují nás muže. V podstatě si už ani nedokážu vybavit žádnou mužskou činnost, kterou bychom nedělali kvůli ženám – ať už přímo nebo zprostředkovaně.

Je to hodně tvrdé poznání, alespoň se mi to tak dříve jevilo, ale čím více se dokážu této myšlence nebránit, tím více mi přináší mentální uspokojení, vnitřní klid…a také vysvětlení mnohých dějů, situací a příběhů, které my jako lidstvo soustavně prožíváme.

Připadá mi, že pokud by to příroda nějak fyzicky umožnila – hlavně v pohledu další reprodukce, dokázaly by ženy jako společenství existovat, kvalitně žít a dále se i rozvíjet. Ztráta přítomnosti mužů by pro ně byla určitě nejdříve nepříjemná, možná až děsivá a ochuzující komplikace, přes kterou by se však zřejmě dokázaly dříve či později přenést a přizpůsobit své žití nové situacím…. A novým možnostem. Jsem přesvědčen, že i po ztrátě mužské populace, by v lidském světě stále zůstávaly a rozvíjely se takové emoční hodnoty jako přátelství, láska, sounáležitost a soucit.

Při jedné z meditací jsem si pak naopak zkoušel vizualizovat potenciál čistě mužského světa. V představě vzájemných interakcí převažovaly stále jen vjemy zlosti, soupeření a frustrace, až nakonec vše v konečné fázi vždy vyústilo v sice utlumený, ale dlouhodobě přetrvávající pocit vnitřního smutku… prázdnoty. To jsou představy světa, ve kterém bych nechtěl žít, to je místo, které není k životu pro nikoho.

A tak každý den mohu jen děkovat přírodě za to, že v lidstvu stále ještě existuje dualita a každé ráno se mohu probouzet s očekáváním, že třeba potkám děvčata či ženy, kterým stále ještě stojím za to, aby mě pozdravily a věnovaly mi byť letmý úsměv. Někdy jsou to ty nejpříjemnější okamžiky, které se dají v jinak zlém dni zažít. I krátký kontakt s nějakou ženskou bytostí bývá často to jediné, co mě občas často odděluje a ochrání od pocitů životní prázdnoty a zbytečnosti. A slovem kontakt rozhodně nemyslím nutně nějaké fyzično, tím spíše sex.

Skoro jsem dopsal a je mi fajn. Miluju ten pocit, když dokážu vjemy přijmuté jine a jinak, následně vtisknout do psané formy – sdělit ho. Totální pocit úlevy a krátké období klidu, než zase nový mentální tvor pojme úmysl projevit se na hmotném světě prostřednictvím psaného sdělení.

Jsem si vědom, že tato krátká poznámka může vyznít dvojznačně a je schopna vzbudit různé představy či závěry. Lidská mysl je vybíravá a tak každý je v těch pár větách schopen vidět zcela různé pohnutky a závěry. Je to však hlavně vlastní podvědomí a nejosobnější psyché každého čtenáře, které určí, jaké pocity nakonec převáží. Za krátké zamyšlení a vnitřní prožití nastíněných představ to však myslím docela stojí.

Co jsem tím vším chtěl tedy vlastně říct?? Těžko říct…ale moje odpověď na tuto otázku není vůbec podstatná.

Marek