Za život jsem přečetl snad už stovky knih. V každé z nich bylo určitě hned několik věcí, které mě nějak obohatily. Nelituji ani jednoho přečteného slova – přečetl jsem Bibli i Korán..a dokonce i ten zatracovaný Main Kampf. Ne všechny myšlenky jsou v knihách jednoduché a na pochopení některých souvislostí mám asi ještě dost času a hodně vývoje před sebou. Své mladší dcerce mohu třeba děkovat za to, že jsem pro sebe znovu objevil staré pohádky

Dost mě baví i texty o lidské psychice, sebepoznávání a o principech jak získat od života vše, co prý potřebujeme a na co máme právo. Také včera ve vaně (a na záchodě 🙂 jsem dočetl zase jednu knížku. Dostal jsem ji svého času jako dárek, a její obsah mě, svým způsobem, postupně víc a víc pohltil. Celý večer jsem pak přemýšlel o tom, co chtěl autor čtenářům vlastně sdělit. Zda pouze popustil uzdu proudu svých myšlenek a nebo psal vše více cíleně a s touhou lidi někam nasměrovat. Jméno knihy není podstatné, ale byla to jedna z těch tisíců brožovaných titulů typu NewAge, které jsou dnes tak moc populární a prodávají se snad i na benzinkách. Postupně jsem si ujasnil myšlenku, o kterou se chci tady trošku podělit.

Mnoho lidí přestává být spokojeno jak s obecně přijímaným materiálním pohledem na fungování světa, tak i se svou rolí, kterou oni sami v tomto světě zaujímají. Leckdo už pochopil, že skutečně existuje něco jako makrokosmos, čili vše vnější kolem nás, a mikrokosmos, zde chápaný jako tělo a osobnost konkrétního člověka. Není těžké si uvědomit a postřehnout, že na oba takto definované „vesmíry“ působí podobné síly vytvářející podobné předvídatelné situace a že oba vesmíry jsou společně podřízeny totožným principům vytvářejícím všeobecný řád.

Včera jsem si pro sebe dokázal poněkud více objasnit a zformulovat jednu myšlenku, spíš jakýsi nekonkrétní pocit, který jsem zažíval z podobných knih už dlouho. Postupně totiž nabývám přesvědčení, že většina z nich se nám snaží komerčně prodat pocit viny a jakousi potřebu sebe sama neustále měnit. Na téměř každou životní nesnáz navrhují okamžité, velké a někdy i dost zásadní životní změny. Změny týkající se zaměstnání, životosprávy, mezilidského přístupu…a partnerských vztahů. Nevím, nevím.. Vždy je dobré se nad sebou v době osobní krize zastavit, ale nejsem nějak přítel příliš výrazných a častých změn. Vždyť kdyby nás chtěla příroda mít dokonalé, tak nás tak už rovnou stvoří, ale naši a vůbec všeobecnou nedokonalost považuji za jakousi daň, která naopak umožňuje velkou pestrost a rozmanitost tohoto našeho světa.

Možná všichni máme potenciál být úspěšnými milionáři, sportovci, nikdy neztloustnout a žít mladistvě do stopadesáti let. Možná všichni můžeme odejít do důchodu „Mladí a bohatí“, nejlépe ruku v ruce s dokonalým partnerem. Ale proč se to v mém okolí takto výrazně nikomu nepovedlo? (…a že těch lidí znám). Proč mám pocit, že lidé příliš závislí na těchto příručkách se naopak podobají rozevlátým kusům látky, kteří přelétají z jedné činnosti na druhou, vydávají spousty energie…a jdou od jednoho nezdaru k druhému.

Proč bych měl přesvědčovat opraváře praček, aby se naučil obchodovat na burze nebo s nemovitostmi? Stejně tam nakonec prodělá a zničí si život. A mě, až se vysype pračka, tak za kým půjdu?? Nemáme fakt ten svůj osud tak trochu předurčený a v našich konkrétních životech přecejen existují určité limity, které bychom neměli překračovat? Co třeba být ten nejlepší opravář praček a možná později i soukromník zabývající se jejich prodejem nebo provozem velkého servisního střediska? To je podle mě dobrý vývojový postup i cílená životní změna, který i respektují určité zákonitosti osudu a karmy (jak já ty dvě slova nemám rád…). Co třeba to podnikání na burze nechat až pro jeho syna, kterému on, opravář, svou poctivou prací finančně zajistí možnost dokonalého vzdělání, rodinné zázemí a hmotný klid na přípravu pro vlastní životní cestu. Není spíš tohle respektování principu potřeby neustálé změny za dokonalého naplnění pravdy, že jen dlouhodobé, postupné a vytrvale praktikované změny vedou ke zlepšování současného stavu, k vývoji…k evoluci?

Jeden z principů přírody říká, že změna je život a změna je vývoj. Co ustrne, to je mrtvé a určené k zániku. Ale vždy musí platit určitá vyváženost, aby vše bylo v souladu a vytvářelo harmonický celek. Proto antagonistický princip zase říká, že základním stavem každé věci, každé bytosti je klid. Klid je bod vzniku a klid je i konečný bod zániku. Klid je stav kdy bytost spotřebovává nejméně energie, kdy se obrací do svého nitra. klid je to, co léčí nemocné a i to co pomůže poraněné duši.

Mám pocit, že právě toto nám ty moderní příručky nějak berou. Stále se snaží nás bezhlavě vrhat do vážných životních změn a nových rozhodnutí. Nevím.., myslím, že to není úplně správné. Pokud si totiž zpětně vybavím všechny vyhrocené situace, kterými jsem v posledních pár letech prošel, tak pokaždé jsem měl v podvědomí vyvstalou touhu: „Už aby byl konečně zase klid!“

A jak to všechno vidíte vy???

Marek Chlíbek (Dago)

PS. Ve své krátké poznámce se úmyslně vyhýbám pojmu Bůh, protože zdaleka ne každý, kdo uznává fungující principy světa, má konkrétní potřebu věřit ve všemu nadřazenou bytost, jako obecně chápaný Bůh prý je. Monoteismus je nejrozšířenější typ náboženství, protože vysvětluje relativně jednoduchým způsobem vše kolem nás a dává jedincům možnost se obracet se svými problémy a tužbami na konkrétní všemohoucí osobu. Co je však nejrozšířenější nebo nejjednodušší, nemusí být ještě bezezbytku pravdivé…