Celý život bojujeme o úctu druhých.

V naší společnosti používáme vykání, jako by vyšší věk byl nějaká zásluha. Ani společenské postavení by na to nemělo mít vliv. Přiměřená úcta je souhrn komplexního projevu a záleží na člověku, zda jí projevit chce a nebo ne. Pokud někdo nechce, pošle vás svou jízlivostí „do prdele“ i se slovem „Vy“.

Mám na webu trošku profláknutou face a názory, takže má občas někdo pocit, že jsem figurka, které je třeba vykat. Ne. Jsem Marek a to jméno mi vybrali rodiče, protože mě měli rádi a oslovují mě jím lidé, co jdou k věci a nechtějí si na nic hrát.

Příjmení „Chlíbek“ (jako vy všichni svá příjmení) mám v podstatě přidělené jen kvůli systému, aby mě mohl katalogizovat, identifikovat a kontaktovat když je to třeba. Při oslovení „Pane Chlíbek“ mi přeběhne mráz po zádech, protože tuším problémy.

Už jako prvňáčka, mě oslovení „Chlíbku“ ubíjelo, protože mi tak minimálně jednou denně dávala soudružka učitelka najevo, že jsem průserář a nejsem jedničkář.

Taky jsem Dago, což je přezdívka, kterou jsem si kdysi vybral, protože se dobře říkala do vysílačky a neobsahovala písmenko „R“, se kterým mám občas prrrroblém. Časem se ujala a tak i pod ní mě pár lidí zná. Děkuji všem za tykání a děkuji všem, co to cítíte podobně.
Celý život bojujeme o úctu druhých.

Z určitých důvodů teď potkávám často lidi, co byli úspěšní, jsou možná bohatí, nicméně dochází jim čas a začínají přemýšlet, jaký to všechno mělo vlastně smysl. Mají bolesti, ale nejsou vlastně nemocní…jen umírají.

Mají kolem sebe spoustu lidí a přesto se cítí osamělí. Celý život bojovali za úctu a za majetek. Nyní to všechno mají. Často už ztratili své partnery, přátele a odcizili se jim vlastní děti. 

Oslovuji je s úctou a křestním jménem. Jméno je to, co nám dala maminka a i když už se třeba sama proměnila v prach, měla na to tenkrát důvod.
Velmi starý člověk se poprvé, při vyslovení svého jména občas rozpláče: „Marku, mě už křestním jménem nikdo neřekl víc jak patnáct let…“
Na konci bude záležet jen na tom, jestli na nás bude někomu záležet!

Marek Chlíbek – Dago

= = = = =

Neskutečně rád poslouchám lidské příběhy a od té doby, co žiji sám, chodí si ke mě vylévat srdíčko v podstatě dva typy žen. Ty, něco po třicítce a ty něco po plnoletosti (dejme tomu…) Proto jsem se naučil mít doma neustále, jako první pomoc, dobrou čokoládu a dobrou vodku. Ty hezké ženy vždy tak krásně zkřoupou celou čokoládovou tabulku. No a ty děcka do sebe klopí tu vodku.
Fakt divnej svět, co tu s váma musím žít… 🙂