Lidé dnes hodně zaměřují životní cíle na hmotný konzum a fyzické prožitky. Hromadění majetku, exotické dovolené a krajní podoby sexu jsou dnes velmi často prostředkem k vyvolávání opakovaných pocitů krátkého osobního štěstí. Na opačné straně spektra se zase stalo jakousi módou, tento spotřební styl života afektovaně kritizovat. Myslím, že škodlivé jsou extrémní názory z obou stran.

Každý tak trochu závidíme druhým finanční úspěch a zvláště nám vadí, když je pak bohatství navíc spojené s vyšší mírou arogance a pocitem jakési nadřazenosti. Na druhou stranu je docela zdravé přijmout fakt, že peníze jsou energie jako každá jiná. Jsou prostě na světě potřeba a žití s nimi je mnohem jednodušší a jaksi klidnější. Není pravda, že peníze člověka kazí, jen většinou zvýrazní jeho špatné vlastnosti. Ale pokud někdo vlastním umem nahromadí majetek, ať si klidně kupuje drahá auta a jezdí na dovolené do vzdálených krajů. Pokud při tom ještě dokáže zůstat slušným člověkem vůči ostatním, je třeba mu tleskat.

Bohužel je také pravda, že dnešní doba příliš nepřeje rozvoji základních prostředků duševní útěchy založené na citech. Vnitřní lidská síla pramenící z lásky k přírodě i druhým lidem, osobní odvaha snášet nepřízeň osudu, založená na víře v sebe a své blízké, jakož i rozumná míra lidské zvědavosti a vzrušení při pátrání po nadpřirozeném světě, to všechno jsou stránky lidství, kterého se nám všem dnes spíše nedostává.

A tak dnešní plodí spousty samozvaných spasitelů, vykladačů životních pravd a oznamovatelů „té jediné správné cesty“. Místo aby se snažili podporovat obyčejné lidi v jejich nelehkých osudech, jsou spíše v pozicích kritiků životního stylu a vzbuzovatelů výčitek svědomí u každého, jehož život byť jen zavání konzumním životním stylem. Naučili jsme se veřejně nevyslovovat určité věci, nechválit veřejně určité značky a nepřiznávat se veřejně ke konzumaci určitých fastfoodových jídel, abychom nebyli terčem kritiky od pozérů čerpající své argumenty ze světa NewAge, který však přetvořily ve stejně konfliktní a nezdravý životní návod, jako je ten zprofanovaný konzum. Často se nakonec ukáže, že takoví duchovní vůdci jsou často jen zneuznaní, sebestřední psychopati, navíc stříknutí touhou po moci, nevázaném sexu a samozřejmě i po těch penězích.

Přitom lidem nelze neustále jen něco vyčítat, kritizovat jejich životy a nutit je do něčeho „lepšího“, „vyššího“ a „hodnotnějšího“. V každém je třeba hledat v první řadě dobro, protože lidé jsou ze své podstaty dobří. Těch pár opravdu zlých lidí nepřekračuje v populaci víc než několik málo procent. Většina každodenního zlého chování je generována dobrými lidmi, jejichž zlé chování spouští spíš pocit ohrožení, časová nedostatečnost a všudy přítomný stres. Lidé prostě žijí jak umí a jak jim umožňují aktuální podmínky. Konzumní život, nekvalitní citové prožitky a zdravotní problémy způsobuje ve velké míře systém propracovaně nastavený ke kořistění na těch dole a udržování škodlivých vládnoucích elit.

Myslím, že pomalu nastává doba, kdy je třeba budovat silné mezilidské vazby od jednoho člověka k druhému. Kdy se budou životní hodnoty znovu stavět na lásce k přírodě, ke svému okolí a k důvěře ve vlastní i společné síly upřené na prospěšný cíl. Pryč jsou doby vyznávání jediného spasitele nebo boha v jakékoliv podobě. Pryč jsou doby prosazování jediné schematizované víry, strhávající pod sebe miliardy věřících, nutící je následně otročit pro svou jedinou pravou víru a bojovat proti lidem náhodou vyznávajícím víru jinou.

Dnes opět povstává šance obrátit se více do sebe, všímat si svých reakcí na svět, svých pocitů z života a nebát si často přiznat, že svět kolem nás je mnohem pestřejší a k nám vstřícnější, než se nám možná doposud zdálo. Dokáže nás efektivně chránit, dávat nám hmotné zabezpečení i hodnotné city. Mnohdy na to stačí jen když se dokážeme otevřít jeho znamením, radám a varováním. Každý z nás jsme jedinečný mikrosvět, důležitý kamínek v mozaice vesmíru. Ztracení se často zdáme jen sami sobě a bezvýznamní ostatním lidem, ale pro přírodu hrajeme každý nezastupitelnou roli a ta se s námi snaží neustále komunikovat.

Jsme součástí důležitého plánu a je jen na nás na každém, zda ten plán poznáme, pochopíme a vydáme se plynout životem k jeho naplnění. Každý máme životní cestu a každý máme životní cíl. Cíl i konec cesty je pevně daný, ačkoliv si to my sami většinou neuvědomujeme. Cesta, to je to co měníme a přizpůsobujeme svým životem, to je to co jediné můžeme ovlivňovat. Vesmír a příroda jsou spravedliví a tak každému z nás připravili na cestě velkou dávku osobnho štěstí, které však musíme aktivně vyhledat. Bohužel nás na cestě čeká i nemalá nálož zklamání, bolesti a strachu. To dobré ale je, že se těm špatným věcem můžeme z velké části vyhnout. Úkol přírody je připravit hřiště, schovat překážky i výhry a hlavně nastavit neměnná a férová pravidla. Úkolem člověka je jít na hřiště a hrát. To je to co od nás příroda potřebuje, to je to, co po nás chce. Je jen na nás, zda hru přijmeme, pochopíme kontext a naučíme se využívat jednoznačně daná pravidla. Pak nás bude hra bavit, budeme sbírat odměny a vyhneme se bolestivým místům. Nebo můžeme hřištěm i proklopýtat se zavázanýma očima, nevšimnout si odměn ležících na dosah ruky, avšak o to víc bolestivě narážet do neviditelných překážek.

Je fajn začít u sebe.

Začít v klidu, v tichosti a bez přehnané euforie vykřičené do světa. Mentálně se trošku vrátit v čase do raného mládí nebo možná dětství, prostě až tam, kde byl svět ještě pestrý, radostný a neměl hranice. Znovu si ujasnit si kam směřuji, jaké mám cíle a čemu chci opravdu věřit. Pak už stačí jen znovu otevřít dětské oči, přestat se svazovat krustou dosavadních představ a s klidným očekáváním vzrušením začít zkoumat pozvolna se vyjevující nový kontext…

…

Oči jsou zvláštní smyslový orgán. Zprostředkovávají nám přes devadesát procent informací o okolním světě. Oči také mají jednu neuvěřitelnou vlastnost. Vlastnost, o které si mnoho lidí neví a ti co vědí si jen málokdy uvědomují důsledky, které z té vlastnosti plynou.

Oči totiž nesoudí, neselektují, pouze se dívají. Vidí svět takový jaký je v celé své komplexnosti nesené vibracemi viditelného spektra světla. Oči každému z nás posílají do mozku tolik informací, že je musí mozek dramaticky selektovat. Zkuste se teď na chvíli uklidnit, zadívejte se na nějaké hezké místo a zkuste si uvědomit co všechno vidíte. Ve skutečnosti to, co si uvědomujete že vidíte je asi jen jedna setina celkového množství informace, které vaše oči neustále posílají do vašeho mozku. Oči jsou značně předimenzovaný orgán a na to abychom viděli jen to, co nyní vnímáme, že vidíme by nám stačilo i něco mnohem jednoduššího.

Také mozek je značně předimenzovaný a vědci říkají, že k běžnému životu využíváme jen asi patnáct procent jeho kapacity. Zkuste se nad tím nezaujatě trochu zamyslet. Příroda nikdy nevytváří nic, co by nebylo plnohodnotně využíváno, co by nemělo nějakou funkci. Co přestane fungovat to časem zanikne. To co vám mozek nezobrazuje do vašeho vědomého obrazu o okolním světě, s tím dále pracuje na úrovni podvědomí. Zkuste chvíli popřemýšlet, co vlastně naše oči vidí kolem nás. co je to za informace, které nám mozek selektuje a nezobrazuje pro vědomou projekci.

Jedno je jisté. Svět kolem nás je už na té viditelné úrovni mnohem pestřejší a rozmanitější, než si dokážeme přiznat. Kolem nás se zřejmě odehrávají procesy,a možná žijí a pohybují se bytosti, které vidíme, ale nevnímáme. Bytosti, nebo prostě inteligentní součásti přírody, které nejsou hmotné v našem pojetí chápání světa.

Najdete-li alespoň na chvíli odvahu uvažovat tímto směrem, začnou vám mnohé informace o magii, nadpřirozenu a paranormálním světě dávat možná trošku větší smysl, než jsme byli zvyklí doposud chápat. Že existují nějaké rituály k vyvolání „duchů“, „skřítků“, „víl“, „démonů“ slyšel asi každý. Člověk vzdělaný v základech fungování hmoty a gravitace jen těžko uvěří něčemu tak šílenému, že je možné nějakou magickou formulkou, meditací nebo rituálem vyvolat – zviditelnit „něco“ z „ničeho“. Ale co když všechny tyto operace, fungují-li, mají za cíl jen překonat selektivní práci vašeho vlastního mozku. Mají jen způsobit, aby mozek do vědomé mysli poslal o něco víc informací, které mu tak jako tak už posílají oči. Dává vám to už o trochu větší smysl než nějaké pohádkové čarování? Hmm?

A co všechny ty pří běhy a zdokumentované výpovědi, ve kterých lidé tvrdí, že viděli o něco víc něž by měli, když byli vystaveni nějaké velké fyzické nebo emoční zátěži. Vzpomínáte? Co když je všechno to nadpřirozeno a paranormálno prostě běžnou součástí komplexní přírody kolem nás a jen my lidé jsme se naučili těmito části přírody vědomě nekooperovat a jít cestou působení na hmotu, přetváření hmoty…a uctívání hmoty. Kdy se to stalo? Kdy jsme tak jednoznačně uhnuli? Všechny naše pohádky, legendy a báje dotvrzují, že to ještě není tak dávno. A ruku na srdce, kdo z nás to občas prostě nepocítí. To tušení, ten pocit, že se někdo dívá, že něco vědomě funguje, že je třeba poděkovat něčemu inteligentnímu v pozadí..že je třeba mít se na pozoru před něčím nehmotným, ale vědomě zlým. Jak často to cítíte? Zkuste vzpomínat, zkuste v mysli hledat ty záblesky pocitů, zkuste si to nezaujatě přiznat. Asi je to častěji, než byste doposud řekli, viďte?

A tady je skrytý význam rady „začít nejdřív u sebe“. Do každého jednoho z vás příroda vyprojektovala vše potřebné pro vaši cestu, máte vše důležité k hledání osobního štěstí i k ochraně před nebezpečnými okamžiky životní cesty. Nemusíte nutně přijmout víru, která vám nesedí a kupovat si pocit ochrany za čas strávený na modlitbách, za peníze věnované ve formě odpustků církevním nebo politickým elitám.

Aby to bylo fér. Pokud vás uspokojuje víra v jednoho velkého boha, cítíte, že s ním vnitřně komunikujete tak je to správné a pro vaši osobnost je to asi dobrá a smysluplná cesta. Ale příroda neustále tvoří miliardy různých cest ke stejnému cíli a všechny mají stejnou hodnotu. Co člověk, to jedinečný potenciál. Co lidská bytost, to komplexní vesmír s plnohodnotnými možnostmi. Vždy máte oči, které vidí vše důležité a pravdivé.

…

Moje oči.

Pro pochopení následujícího příběhu si dovolím malou vysvětlující odbočku. Když jsem se v mládí začal věnovat Karate, byl to najednou docela jiný svět. Jakoby se otevřela úplně nová brána v pohledech na význam slov disciplína, řád, vytrvalost, …bolest. Tradiční Karate není ten směšný sport, občas vídaný v televizi, ale polovojensky propracovaný bojový systém určený kruté japonské mentalitě.

Jedním z bodů výcviku bylo i používání takzvaného periferního vidění. Většina lidí se v běžném životě dívá tak, že na co zaměří svou pozornost, na to zaměří i svůj zrak. Přesněji střed vidění, kde je zrak nejostřejší. ale oči vnímají mnohem širší úhel, kterým přicházejí vizuální informace. Snadno to zjistíte jednoduchým pokusem. Zaměřte zrak do jednoho mísa, natáhněte ruku vpřed a před očima vzpřimte jeden prst. Pak, aniž byste pohnuli očima z přímého směru, pomalu přesunujte ruku se vztyčeným prstem na bok těla. dívejte se stále upřeně dopředu a bez pohybu očí se stále snažte vnímat kde se prst nachází. Tak jak se bude ruka pohybovat k boku těla a hlavy, budete vztyčený prst vnímat stále méně jasně, až by nakonec zraku zmizel úplně. Na tomto rozhraní ruku zastavte. prst vnímáte už jen velmi nejasně, možná jej spíše tušíte. zkuste s ním lehce zahýbat. Pokud vaše bližší oko tento pohyb zaregistruje, máte jistotu, že prst skutečně ještě vidíte. možná vás překvapí, že vidíte skoro v úhlu devadesáti stupňů, i když v hraničních mezích už jen velmi nejasně.

A právě této velké oblasti nejasného zraku se říká periferní vidění. lidé ji v běžném životě využívají jen málo, protože dává nejasné a tedy nepřesné informace. Bojovníci se ji učí využívat, aby měli komplexnější přehled o bojišti, o pohybech protivníka a aby uměli včas zaregistrovat nebezpečí přicházející z nečekaného směru.

Ve sportovním karate se přínos periferního vidění vysvětluje hlavně tím, že při boji muže proti muži nelze zaměřit nejostřejší část zraku na celého protivníka. Proto se doporučovalo dívat se mu na střed hrudi a s pomocí periferního vidění vnímat všechny jeho končetiny najednou. Karatista se tak měl naučil zareagovat včas na jakýkoliv úder nebo kop, kterým na něj protivník mohl zaútočit. Bohužel ne vždy to takto funguje. Když se střetnou dva srovnatelně kvalitní bojovníci, je akce vždycky rychlejší než reakce.

Až o pár let později na kurzech v Polsku, kam párkrát do roka zajížděli japonští mistři, byla podstata práce s periferním viděním vysvětlována zcela jinak a způsobem, který v boji fungoval už mnohem lépe. Japonci říkali, že středem zraku vidíš fyzické tělo protivníka, kdežto periferním viděním se naučíš vidět jeho myšlenky. A protivníkovy myšlenky přicházejí vždy dříve než jeho údery. Pak je snadné se bránit. Důležité bylo vyprázdnit svoji mysl, zklidnit ji jako hladinu rybníka v noci a pak už se na ní daly číst protivníkovi záměry jako odraz hvězd. Zní to trošku jako pohádka, ale pokud jsem k tomu v boji přistupoval tímto směrem, měl jsem dobré výsledky. Myslím, že někdy tehdy jsem si začal opatrně uvědomovat, že oči skutečně vidí víc, než vědomí běžně prozradí. Myšlenky protivníka přicházely ve formě nejasných závojů, tušených kruhových prstenců a světlých barevných vizualizaci. Jakýkoliv zamýšlený pohyb se v nich zrcadlil určitým rozvlněním, zčeřením a změnou barevného tónu. Nutno ale dodat, že změny byly spíše tušené a často nejasné, protože je velmi těžké udržet klidnou mysl, když přilétají údery, naplňující vlastní tělesnou schránku pocity intenzivní bolesti. Nicméně aspoň vím, že tohle je cesta, která se bojovníkovi otevře, je-li jeho poslání bojovat a upře tímto směrem celý svůj profesní vývoj.

Pokud při popisu výše uvedeného neklidně poposedávají ti z vás, kteří mají ten zvláštní dar vidět při soustředění takzvanou Auru člověka a popis jim připomíná právě toto, tak ano, myslím, že se jedná o stejný přírodní úkaz. Je jedno jak to nazveme, ale pravidelnými cvičeními zaměřenými na práci s myslí, soustředěním a meditací lze začít vidět periferním viděním mnoho věcí, které nám nějaká funkce mozku běžně skrývá. Ovšem začít vidět ještě většinou hned neznamená správně pochopit a bezchybně interpretovat. K tomu je ještě dlouhá cesta a člověk musí zachovat značnou pokoru k tomu co vidí a nesnažit se hned vše interpretovat svému okolí. Většinou se v začátcích mýlí a i se snahou druhému pomoci nebo ho varovat před možným nebezpečím nebo zdravotním problémem bude šířit spíše strach a obavy. To lidem v okolí může škodit reálně více, než viděné, ale špatně interpretované hrozby.

Jeden z velmi silných a děsivých zážitků, na které si z období mládí vzpomínám, bylo experimentování s prstovými znaky japonských Ninjů, Kuji-In. Každý letní víkend byla v nějaké blízké vesnici taneční zábava a tak většina mých vrstevníků byla tam. V těch zhruba patnácti letech jsem se bál děvčat, neuměl jsem s nimi jednat a ani alkohol mě neoslovil, takže taneční zábava byla něco, kde jsem vyloženě trpěl. Většinou to dopadlo tak, že jsem šel radši běhat do lesa, začínajícího půl kilometru za domem. V jeho hloubi jsem měl zakopanou Makiwaru, japonskou stojící desku, sloužící pro nácvik úderů. Z nedaleké vesnice Tři Dvory se nočním lesem nesla hlasitá hudba místní kapely, do jejíchž tónů jsem rytmicky sázel údery do Makiwary. To mě bavilo. Po pár minutách přišla vždy určitá monotónnost, obklopila mě jakási bublinka a vnímal jsem jenom tajemnou hudbu, filtrovanou přes stromy a ostré kontakty kloubů pěstí s deskou. Vydržel jsem to hodiny. Tělo si jednalo samo za sebe a mysl se toulala bůhvíkde. Jednou byl úplněk, hudba skončila brzy a mě se ještě nechtělo domů. Vyběhl jsem na lesní pěšinky a jelikož měsíc intenzivně svítil bylo na cestu dobře vidět. Lesem jsem doběhl až k hlavnímu ramenu řeky Moravy. V létě v ní nebývá moc vody a v lesních zákrutech z ní vystupují rozsáhlé plochy naplavených oblázků a písku. Na jednu takovou písčinu jsem z lesa vystoupil. Bylo to magické místo. Za zády hradba černého lesa nade mnou obrovský měsíc, který se odrážel i na drobných vlnkách lehce zčeřené hladiny řeky. Stoupl jsem si doprostřed malé pláže, vzpřímeně se rozkročil na šířku ramen a pozdravil řeku karatistickým pozdravem. Pak jsem zvedl paže, opsal s nimi ve vzduchu kruh a pozdravil měsíc. Plynule jsem prováděl několik dechových cvičení, abych se po běhu zklidnil. Jak se dech prodlužoval a tep zpomaloval, užíval jsem si tajemnou atmosféru místa. Zvedl jsem dlaně před obličej a prohlížel si klouby. Hýbal jsem prsty, abych povolil ztuhlost a dokázal ruce sevřít v pěst. Po úderech do desky dlaně vždy na chvíli otekly, klouby brněly a příjemně hřály. Ten pocit jsem miloval.

Vzpomněl jsem si na ninjovská prstová cvičení. V té době neexistoval internet, nebyl dostupné knihy a opravdové ninjutsu se v Československu prakticky nevyučovalo a tak jsme v oddíle tyhle tajemné znaky znali jen z pár pochybných nákresů a z několika dobrodružných filmů zhlédnutých na videu. Pradávní ninjové prý s pomocí znaků KUJI-IN uměli zmizet, vydrželi hodiny pod vodou nebo létali vzduchem. Až takhle si je středověká východní tradice idealizovala. Praktické využití je spíš podobné józe nebo Tai-chi, ale to je teď vedlejší.

Připadalo mi jako dobrý nápad abych tyhle znaky vyzkoušel. Nejdříve jsem obešel malý kruh a nohou vyryl do písku mělkou brázdu po jeho obvodě. Do středu kruhu jsem si stoupl a postavil se čelem k měsíci. Zvedl jsem dlaně k hrudi a propojil prsty do prvního znamení. Pak jsem s výdechem natáhl paže a poslal znak k měsíčnímu kotouči. Rozpletl jsem prsty, obkroužil pažemi kruh, spojil dlaně před hrudí a vytvořil druhý znak. s intenzivním výdechem znovu putoval k měsíci. Tak jsem pokračoval dál a dál až jsem prošel všechny znaky a začal zase od prvního. Mysl byla prázdná a prsty postupně nabývaly jistoty, takže znaky jsem tvořil jeden za druhým již s jakousi automatickou jistotou. Jaksi automaticky se k tomu přidalo i plynulé hluboké dýchání, vše splynulo v jeden pomalý cirkujující pohyb. Po pár desítkách opakování jsem začal cítit v celém těle jakoby provázky, po kterých běhaly drobounké elektrické výboje, něco jako vnímání drah čchi, které jako by člověk cítil když z něj trčí akupunkturní jehličky. Je to ten zvláštní příjemný pocit, který zná asi každý adept bojového umění, kdy cvičí regenerační cvičení při kterém intenzivně vnímá, že odpočívá a tělo si léčí a opravuje drobné ranky a poškození. Vydržel jsem to snad další hodinu až měsíc odešel za les a tma začala lehce světlat. Blížila se chvíle počátku svítání. spustil jsem ruce podél těla, zavřel oči a několikrát hluboce vydechl. Byl nejvyšší čas vyběhnout k domovu a vrátit se než se rodiče vzbudí. Nechtěl jsem, aby měli strach a abych musel sáhodlouze vysvětlovat noční nepřítomnost.

Z ničeho nic jsem pocítil intenzivní pocit, že mě někdo upřeně pozoruje. Přeběhl mi mráz po zádech od krku až dolů k půlkám. Byl to tak ostrý pocit, že jsem si mechanicky sáhl na šíji v domnění, že mě tam snad píchla včela. Dlaní jsem ale setřel jen ledový pot. A zase ten nával pocitu cizích očí, přicházejících někde zezadu. Cítil jsem jak tuhnu. V nose a v puse jsem měl pachuť strachu. to není básnický obrat, ale reálný pocit těla, když přijde ochromující strach, sevře se krk a hrudník, a v puse člověk cítí skutečně něco nepříjemného. Je to chuť a pach ochromujícícho strachu, který reálně cítí i pes.

Prudce jsem se otočil. Vzhledem ke ztuhlosti to bylo spíš bolestivě než prudce. Přešlápl jsem abych udržel rovnováhu. Stál jsem teď čelem k vnímanému nebezpečí. Písčinka se táhla asi pět metrů za mě a končila metr a půl vysokou hliněnou stěnou koryta řeky. Nahoře, na hraně začínala tmavá stěna lesa, kterým jsem původně přiběhl. Jenže teď, ve tmě mezi stromy, stálo tam něco co mě upřeně pozorovalo. Stál jsem jako přimražený a snažil se ostřit do tmy, abych rozpoznal, co to je. Byla to postava ve splývajícím něčem, nedokázal jsem rozpoznat žádné detaily, ani šaty, ani končetiny, ani obličej. Na to tam byla příliš velká tma.

Od té doby mnohokrát jsem si sám pro sebe snažil popsat, co to bylo, ale nikdy jsem nenašel vhodná slova. Velikost zhruba velkého člověka, snad v plášti nebo přehozeného látkou. Zavolal jsem „Haló?“. Nic, žádná reakce. Asi po pár minutách mi mozek začal nabízet reálná vysvětlení. Myslivec? Ožralec? Nějaký přírodní objekt, kterého jsem si před tím nevšiml? Všechno bylo možné a v noci vypadá spousta věcí tajemně a bere na sebe nereálné tvary. Z hladiny řeky stoupal řídký opar a to taky na viditelnosti moc nepřidá. Tep se mi uklidnil a zrovna, když jsem začal nabývat klidu, ta bytost se pohnula a začala se sunout mým směrem. Neslyšel jsem kroky, ani neviděl pohyb nohou, ale tím, jak se mírně naklonila dopředu a pohybem rozhrnovala metrové kopřivy, které měla v cestě, působila dost reálně na to, abych si uvědomil, že to rozhodně není pařez.

Rozběhl jsem se po písčině směrem od ní, přemožen panickým návalem strachu. Na konci písčiny jsem se otočil. Bytost, nebo co to bylo, mezitím neslyšně došla až k hraně koryta a stála nahoře na kraji hliněného srázu. Pořád jsem cítil ten intenzivní pohled. Neviděl jsem oči, ale celkový tvar nebo jakoby postoj, to mírné nachýlení mým směrem.. Vhrkly mi slzy strachu do očí, protože ze svého místa jsem viděl dále do lesa a zaregistroval jsem několik dalších jak se blíží mezi stromy. Bylo jich snad pět nebo šest, nevím. Podle pohybu to bylo něco evidentně živého, ale zároveň něco jednoznačně nelidského. Les jsem znal, noci jsem se nebál a žádný člověk, ať už by se převlékl do čehokoliv by se nedokázal takhle pohybovat v místech, kde je břeh zarostlý. i já jsem původně přišel po pěšince, kterou chodívá k řece pít zvěř. Jenže tu mi teď blokovala ta stvoření. Přestal jsem přemýšlet, utřel jsem si slzy strachu a začal jednat pudově. Vyškrábal jsem se do příkrého břehu a prodíral se porostem kopřiv pryč od řeky. Zakopával jsem o větve, které nebyly vidět a na nohy se mi namotávali dlouhé stonky svízele. Byl jsem popálený a poškrábaný. Po každém pádu jsem vstal a sevřelo se mi srdce protože jsem viděl mezi stromy pořád ty bytosti, jak se pohybují souběžně se mnou a snad jen pár desítek metrů daleko. Svítání teprve začínalo a v kalné tmě mezi stromy byly velmi nejasné, však velmi reálné. Nevím…

Nakonec jsem se prodral od řeky na lesní cestu a po té po kilometru vyběhl z lesa. Ještě jsem se několikrát ohlížel, ale už jsem nic neviděl. Bylo to něco z lesa a v lese to zůstalo.

Postupem času jsem si to dal do souvislostí s tím cvičením a hlavně s rozšířeným periferním viděním, které jsem se snažil pravidelně dost intenzivně trénovat. Musím ,říct že i dnes, čas od času zahlédnu v lese to samé. Jsou to většinou doby kolem soumraku nebo svítání a chvíle, kdy jsem sám, nebo se zpozdím za skupinou. Pak, občas, něco vystoupí z lesa, nebo se objeví mezi stromy. Jednou jsem slyšel mluvit chlapa o něčem podobném a tak jsem se ho zeptal co myslí, že to je. Řekl mi že neví a že to není důležité. Doslova ještě dodal.

„Hele, dělají ti něco?“
Já na to: „Ne..“

„Tak si jich prostě nevšímej“

A víte co? To je ta nejlepší rada, kterou jsem kdy dostal ohledně jevů, které neobtěžují, neškodí a prostě se v některých chvílích a situacích objevují. To nejhorší je nad vším moc přemýšlet a snažit se za každou cenu všechno vysvětlit, nebo se nechat vystrašit.

…

Druhé stvoření které z času na čas vídám a o kterém bych chtěl mluvit, má naopak velmi reálnou podobu a objevuje se ve chvílích, kdy se má stát něco zlého.

Už od počátků věků lidé považovali některá zvířata za průvodce nebo dokonce strůjce neštěstí. Černá kočka, havran, někdy i černý pes jsou takové archetypy ztělesněného zla. Ať na to věříme nebo ne, tak ruku na srdce, kdo zůstane úplně klidný, když mu přes cestu přeběhne černá kočka.

opět to všechno začalo tím periferním viděním. Jeho cvičení a zlepšování začíná tím, že v podstatě klidně sedíte, zaměříte svůj pohled do libovolného místa a pak svoz vědomou mysl soustředíte na periferní části vidění. Snažíte se poznat předměty v jeho dosahu, obličeje lidí a nebo pohyby a činnost na samé hranici vaší viditelnosti.

Nejdříve je to těžké, všechno je rozmazané a nejasné. Lidský mozek má ale tu úžasnou vlastnost, že i z nejasných nebo neúplných informací dokáže dopočítat správný vzhled celku. stačí to jen zkoušet a pravidelně cvičit. Po pár týdnech mozkové neurony vytvářejí stále hustější síť spojení, aby společně zvládaly nový úkol, aby zvládaly dešifrovat a správně popsat vizuální informace z periferního vidění. Nakonec budete překvapeni, jak snadno budete rozpoznávat předměty, lidi a činnosti, odehrávající se v místech, kam už v podstatě ani nevidíte. Nebudete muset ke všemu otáčet hlavu a na všechno zaměřovat nejostřejší část zraku. Nakonec zjistíte, že stačí si sednout nebo stoupnout někde v rohu místnosti, dívat se mírně před sebe do země a hlavou v podstatě vůbec nepracovat. Ostatní z vás nabudou pocitu, že jste ponořený do svých myšlenek a o dění v místnosti se vlastně nezajímáte. Lidé jsou podvědomě citliví na pohledy ostatních a podle pohybů očí a hlavy dokážou vycítit a odhadnout na co se díváte a tedy o co se zajímáte. Pokud používáte periferní vidění, tyhle běžné pohyby hodně odbouráte. Pro ostatní se stanete prakticky neviditelní a pokud by vás měly později popsat třeba policii, tak to bude pro většinu lidí velmi těžké nebo rovnou nemožné. Člověk, který nekomunikuje očním kontaktem a pohyby hlavou, tak v davu jako by nebyl. Přitom, vy při zaujmutí strategického místa budete vidět všechno důležité. Uvidíte na všechny, na všechno a to v jednom plynulém záběr, bez nutnosti zaostřování na jednotlivosti.

Bohužel, musíte se smířit s tím, že tato schopnost přináší i náhledy do jiného, chcete-li do nadpřirozeného světa. Ze začátku to budou jen záblesky, tušené pohyby na okraji spektra nebo stíny a kontury bytostí, kde by nic živého být zrovna nemělo.

Není-li to váš záměr a vaše hobby, tak je prostě ingorujte. Tyhle vjemy jsou způsobeny, jak už jsem psal, že mozek propustí do vědomí o trochu více informací, které mu v celostné podobě posílají oči. Jo, co uvidíte je reálné, přirozené a probíhá kolem nás běžně. Živé ale pravděpodobně nehmotné bytosti, nebo chcete-li tak uzlíky nějaké energie, kolem nás běžně fungují, vnímají nás a žijí s vědomím, že my je nevnímáme. Pokud jim nedáte najevo, že je vidíte, bude všechno doposud. Pokud se je ale budete snažit kontaktovat, zahnat nebo i jen dáte najevo, že je vnímáte, budou se většinou s vaší pomocí snažit projevit. Něco sdělit nebo změnit na našem hmotném světě. Každý život, každá bytost, má své plány a životní cíle, kterým my nemusíme rozumět a nemusíme je chápat. Pokud se s takovou bytostí snažíte vědomě spolupracovat nebo naopak s ní nějak bojovat, jsou to vždycky činy z nepochopení a netolerance. A ty se mohou vymstít. To by ale bylo téma samo o sobě.

Svého času jsem začal vnímat v periferní oblasti zvláštní pohyb. Maličké stvoření, pohybující se skrytě v temných koutech, v mezerách mezi nábytkem a venku v hustých keřích nebo vykukujíc pod auty.

Řeknu to naplno. Připomínalo mi malou, hodně malou opičku. Budu jí říkat Malpa a později vysvětlím proč. Byla velkájen asi jako dvě sevřené pěsti u sebe. Zvláštní na ní bylo, že neměla žádnou srst. byla celá holá, s tmavě hnědou tenkou kůží, pod kterou se rýsovaly drobné svaly končetin a byla vidět i roztahující se žebra, když dýchala. V obličeji měla často hodně zlý výraz, ale ten malé opice prostě mívají a nemusí to nic znamenat o jejich povaze. Nám se asi prostě znají trošku čertovské. Navíc si představte tu holou kůži i v obličeji, takže byla pokaždé dobře vidět její měnící se dychtivá mimika, když se někam upřeně zadívala.

Nejdřív jsem ji ani pořádně neviděl, jen pokaždé tušil pohled a zaznamenal pohyb někde v koutě, pod skříní nebo naopak někde pod střechou. Kdy jsem se neovládl a upřel zrak jejím směrem, tak okamžitě zmizela a celé týdny jsem ji neviděl.

Naučil jsem se ji vycítit a pozorovat pouze periferně a přímý zrak na ni přesunout velmi pomalu a až ve chvíli, kdy se upřeně a dlouho dívala jiným směrem. Vídával jsem ji roky, vždy asi tak jednou za dva měsíce. Někdy častěji, jindy třeba dlouho ne.

Poprvé to bylo snad někdy, když se mi narodila druhá dcerka. V té době jsem se intenzivně věnoval meditacím, což jsou stavy, kdy nejdřív člověk dlouho neprožívá nic a pak, po pár měsících, začnou přicházet zprávy, vizualizace, nebo se vám rovnou zjevuje někdo, kdo s vámi promlouvá. Na tom není nic až tak neobvyklého a vědci podobné stavy většinou vysvětlují promlouváním našeho podvědomí. Ono je to všechno opět asi trošku jinak podvědomí vám spíše zprostředkuje kontakt poněkud dál, ale podvědomí je výraz, kterému rozumí zhruba každý a nebude vás hned považovat za blázna. Pokud svoje zážitky vysvětlíte tím, že prostě zrelaxujete na tak hlubokou úroveň, že vám váš mozek začne vysílat různé představy a vize, tak tohle vysvětlení pobere i zarytý ateista a nemusíte své zážitky dál nijak zvlášť hájit nebo vysvětlovat.

Přesně tímhle způsobem jsem si vysvětloval nejen své prožitky v meditacích, ale i občasné zahlédnutí Malpy. Bral jsem ji jako další nehmotnou projekci mého podvědomí do jinak reálného světa. Tím spíš, že jsme ji viděl jenom já a mé pokusy se opatrně zeptat partnerky nebo kamaráda, zda tam v tom koutě něco vidí, skončily tím, že se Malpa schovala a já jsem sklidil nechápavý nebo podezřívavý pohled. Nechal jsem to být. Ignoroval jsem ji, nevšímal si. Dlouhé roky.

Bohužel obezličku pouhé virtuální představy mého podvědomí mi občas nabourávalo několik věcí, které jsem nemohl ignorovat.

Sem tam ji viděli psi. A to zejména psi, které vedlo dítě, nebo kteří nějaké dítě chránili. Ti byli kolikrát naprosto nepříčetní, štěkali jejím směrem a snažili se Malpu zahnat. Jednou to mohla být náhoda, ale po pár měsících jsem si toho prostě všiml. A nemohl jsem se moc srovnat s představou, že projekce mého podvědomí, viděná pravděpodobně jen v mé hlavě by byla něco, co bych mohl ve stejnou chvíli sdílet s nějakým yorkšírákem nebo kokršpanělem. Neměl jsem z toho dobrý pocit a neměl jsem dobrý pocit ze sebe…

Tak a teď upřímně! Když tohle všechno o Malpě čtete, nepřipadám vám už trochu jako blázen? Že jo? no, to se nedivím, protože já jsme si chvílemi už jako blázen připadal. Normálně jsem měl strach, že se se mnou něco děje.

Díky občasné práci pro jistou nejmenovanou firmu, chodím v rámci zdravotní způsobilosti i na psychotesty. Jednak sám za sebe a také jako konzultant (rozuměj bonzák) ohledně chování jiných lidí, které jsem měl pod sebou na výcviku přežití. Každé testy končí pohovorem s psychologem, který je, v rámci možností, už docela můj dobrý známý. Zdravý rozum velel, držet pusu, ale ta nejistota ohledně Malpy byla tak silná, že jsem prostě chtěl zjistit, jestli jsem magor. Moje psychotesty konec konců vždycky ukazovaly, že jsem svým způsobem hodně vychýlená osobnost a mám povahové rysy, kvůli kterým by mě dnes nevzali do naší armády natož k policii. Naštěstí co je pro jednu firmu zásadní problém, to je pro jinou firmu využitelná výhoda. No, ale tak je to na světě prostě se vším…

Když tedy na konci obvyklého rozhovoru s psychologem padlo obligátní „Marku, máš ještě něco, co bych měl vědět?“, řekl jsem „Asi jo…“ a vyblil jsem mu zhuštěnou verzi story o Malpě. Asi minutu se na mě upřeně díval, jakoby nevěřil, co slyší. Pak prohodil „Řekni mi to ještě jednou!“.

„Co konkrétně?“ ptám, se.

„No všechno, jako bys nic neřekl. Prostě znovu, od začátku, jako bys to říkal poprvé..“

Řekl jsem to tedy celé znovu a začal se cítit jako totální debil. Znovu mlčel…
„Tak co na to říkáš?“ Ptám se. „Čím to vysvětlíš, doktore?“

„No…“ vydechl a začal se dívat střídavě do papírů a do počítače.

„Vysvětlení můžou být v zásadě čtyři! První a pro všechny nejjednodušší vysvětlení pro všechny by bylo, že prostě lžeš.“

„Aha, tak já lžu…“ Trochu jsem se urazil. „A jaký mám důvod, abych lhal?“

„Klid! Netvrdím přece, že opravdu lžeš. Jen říkám, že by to bylo nejjednodušší a pro všechny nejlepší vysvětlení, protože ty další vysvětlení už tak dobré nejsou. A ke lži bys mohl mít přece spoustu dobrých důvodů.

Třeba jsi něco provedl a v papírech chceš mít, že jsi blázen, což by ti u nějakého soudu mohlo docela pomoci. Nebo chceš být zajímavý před nějakou kočkou, co se jí chceš dostat do kalhotek a papír od psychologa působí věrohodně. Nebo se chceš začít živit léčitelstvím a prodávat za těžký prachy ty svoje bojové talismany z barmských Kyatů, co je kluci po tobě pořád žebrají. Nebo…, prostě důvodů ke lhaní může být vždycky spousta. Ježiš, však to znáš sám, taky děláš s lidma!“

„Hmm, v pohodě… jakou tam máš teda další možnost?“

„Další možností je, že se u tebe začala projevovat nějaká duševní choroba. Žiješ dost na hraně, jsi ve stresu, tvoje psyché je hraniční už samo o sobě. Je možné, že to prostě vzalo nějaký špatný směr a onemocněl jsi jako X jiných lidí. To zjistím, až vyhodnotím testy, ale zatím tam nevidím nic, co by na to ukazovalo. Ani v pohovoru. Teda až na tu bezchlupou příšerku z temnot, no.. :-)“

„Fajn, a třetí možnost?“

„Marku, třetí možnost je…že ti roste v hlavě nádor! Takoví lidé někdy slyší věci, co nejsou, cítí vůně co nejsou a vidí věci, co nejsou. Napíšu ti žádanku na vyšetření a skočíš si tam hned! HNED! Rozumíš?“

„No tak to super. Jo jo, zajdu tam, neboj. A ta čtvrtá možnost?“

„Podívej, já projdu ty tvoje testy, zjistím výsledky toho vyšetření kam půjdeš, a až to dám do kupy, tak ti zavolám. OK? Pak se budeme bavit dál.“

Takže jsem prodělal cétéčko hlavy, pár dalších vyšetření a chvíli jsem byl jako na trní, jak mi doktůrek vyhodnotí psychologické testy. Nádor jsem nakonec neměl a psychotesty ukázaly, že nejsem psychopat. Tedy jsem, ale v mezích, ve kterých jsem tolerován a oblastech pro které jsem vyhledáván.. 🙂

Za pár dní jsem zase seděl v kanclu a psycholog mi psal na lístek něčí adresu.

„Heleď, všechno dopadlo v pořádku. Nemocnej nejseš tak ani tak. Takže pořešíme tu čtvrtou možnost. Prostě asi existují věci mezi nebem a zemí, kterým zatím nerozumíme. Tady máš kontakt na jednoho starého pána tam k vám, kousek od Olomouce. Je to bratr Jezuita a řekni mu, to co mě. Já už jsem mu volal, ví o tobě a probere to s tebou zase z trochu jiného pohledu. Neboj, je to sice člen Tovaryšstva Ježíšova, ale žádněj afektovanej pánbíčkář. určitě tě tebude přesvědčovat, aby jsi se začal modlit 🙂 Jen prostě má s podobnými věcmi určitou zkušenost a řekne ti k tomu svoje. Posílám za ním kluky, co občas při výcviku psychické odolnosti zažijí nebo uvidí něco s čím si pak v hlavě nevědí rady. Ber to od něho jako další informaci, názor, nic víc. A dej vědět, jak jsi dopadl.“

Bratr Jezuita byl usměvavý vitální stařík, původem někde z Polska. Všechno jsem mu popsal a ničemu se nedivil. Právě od něj jsem poprvé slyšel to pojmenování Malpa. Poláci říkají Malpa každé opici, ale je to i druh malých opiček. Když jsem se podíval na jejich obrázek a představil jsem si je bez srsti a bez ocasu, tak jsem musel uznat, že by to bylo něco velmi podobného, tomu co vidívám.

S reálnou opičkou nemá ta zjevující se příšerka nic společného. Jen trochu ten vzhled. Je něco jako pohádková nebo bájná bytost živící se lidským neštěstím nebo aspoň svou přítomností nějaké neštěstí předpovídá. Jestli ho sama způsobuje nebo jen vycítí, se prý přesně neví. Církev ji neuznává, stejně jako neuznává žádná podobná stvoření o kterých nemluví Bible. Nicméně dobře ji znají lidové tradice. V oblasti Čech se jí říkalo rarášek, takový malý domácí škůdce. Obyčejní lidé, tvrdě zápasící o každodenní uživení, byli spjati s přírodou mnohem více než my. Jejich smysly nebyly tolik zahlceny elektronickou zábavou a tak mnohdy viděli věci, které se pak v nějaké idealizované formě dostaly do lidových pověstí a pohádek.

A tady mě ten pán dobře vyhmátl a strefil se hned do černého s otázkou na něco, co jsem neřekl ani psychologovi, ale co mě děsilo víc než ti štěkající psi.

„Když ji uvidíš, tak se pak něco stane, že jo?“

A to bylo přesně ono. Časem jsem vypozoroval, že když zaregistruji Malpu, velmi brzy se v okolí přihodí něco nepěkného. Většinou jen nepříliš důležitá událost, nicméně pro postiženého bolestivá a nepříjemná. Často dětem, ale i s těmi dospělými je to vlastně tak na půl. Stačí Malpu opatrně sledovat, kterým směrem se posouvá a hlavně kam se upřeně dívá. Jakmile se zastaví, dychtivě strne, zrychleně dýchá a upře pohled se zlou očekávající grimasou směrem, ze kterého se brzy ozve nářek, nebo volání o pomoc.

Skoro mi to už připadá, že pokaždé když vidím řádící děti, ječící, postrkující se na koloběžkách nebo lezoucí po nějakých konstrukcích, velmi blízko je i Malpa, kterou lze po chvíli pozorování opatrně zahlédnout tu ve vidlici větví starého kaštanu, tu v keři nebo pod odpadkovým košem, velmi blízko dětem. Najednou strne upře pohled a konkrétní osobu a stane se úraz. Nebo je vidět někde vysoko na římse budovy, kouká se do části ulice kam nevidím a najednou se ozve poplašený povyk, protože tam zkolaboval pán na tramvajové zastávce. Jestli z lidské bolesti jen něco získává nebo ji sama způsobuje, to nevím. Je taky možné, že je schopná vycítit určitý negativní genius loci, kdy je prostě konstelace nejbližší možnému neštěstí a pak svým mentálním hnutím ve správné chvíli člověka do neštěstí přistrčí, dodá takovou tu pověstnou kapku.

Možná to vypadá jako informační výhoda, ale není to tak. Vidět pozorující Malpu a pochopit co sem má stát ještě neznamená umět taky neštěstí zabránit. Osobně jsem několikrát prodělal nepříjemnou zkušenost, kdy se situace obrátila proti mě. Nebudu to rozebírat, protože to byly tristní zážitky, ale v zásadě jde o to, že pokud pochopíte, co se má stát a snažíte se aktivně tomu zabránit, než se to stane, tak blízcí lidé a rodiče dítěte naopak velmi snadno nabudou dojmu, že to vy chcete možná dítěti ublížit.

A stejně tak, když jste první na místě neštěstí nebo úrazu, protože jste tušili a snažíte se co nejdříve pomoci, tak lidé přivolaní křikem a přibíhající až po vás, velmi snadno nabudou dojmu, že to právě vy jste možná to neštěstí způsobili. Většinou jsem to později řešil tak, že jsem po spatření Malpy radši z místa odešel. Sice se sevřeným hrdlem a srdcem, ale odešel. Určitá vnitřní zbabělost, pramenila hlavně z toho, že jsem si nebyl jistý, zda se ode mě vůbec chce, abych něco řešil, nebo naopak násilím zasahuji do osudu, který má být někým odžit.

Když jsem se na to zeptal Jezuitu, jen se usmál a pokrčil rameny. „Na některé otázky není vždy odpověď. Jednej pokaždé tak, jak ti velí srdce.“ Hmm, fakt rada jak z nedělní televizní pohádky.

Nevím, možná časem změním názor, ale aktuálně mi nejvíc vyhovuje zásada, že se lidem nemá nic vnucovat. Ani ochrana, ani pomoc. Lidé totiž často nechtějí pomoci, jen hledají někoho, na koho by mohli přenést zodpovědnost za svůj život. Získají tak svůj klid, a pozdější cíl pro rozhořčené výčitky, když je osud chvíli drtí a oni nechtějí sami bojovat, dokonce i odmítají se na obraně sama sebe byť jen podílet. Je to kolikrát velmi smutné, jak člověk dostává nezasloužené kapky od života, je mu upíráno štěstí a zdraví, které však čeká třeba už jen za poslední překážkou. A někdo přesto nevstane a neudělá těch několik důležitých mentálních kroků, které by to všechno zlomily. Místo toho jen sedí zhroucený a veškerou svou energii upne jen na vzbuzování intenzivních pocitů lítosti a viny v ostatních. Nic nedělá, nebrání se a jen celou svou bytostí vnitřně křičí „Proč já?? Podívejte, jak mi život ubližuje!!“

Pamatuji si na zatím poslední situaci, kdy jsem Malpu znovu zahlédl. Tehdy jsem něco přecejen udělal. Bylo to spíš o náhodě, ale tehdy večer jsem si to znovu přehrával v hlavě a měl jsem z toho docela úlevný pocit. Žádná aura hrdiny, spíš jen takový ten malý vnitřní úsměv, že mě přiroda zrovna přivedla ve správnou chvilku na správné místo.

Bylo to podzimní dopoledne a šel jsem k lékařce. Rýsovala se mi cesta do vzdálenějšího zahraničí a tak jsem potřeboval nějaká zdravotní potvrzení, co jsou ke vstupu do některých zemí vyžadována. Měj jsem již za sebou kolečko po několika specialistech, odběr vzorků v laboratoři a teď jsem nesl zpátky všechny výsledky. Vstoupil jsem do budovy polikliniky a vyběhl po schodech dvě patra. Na chodbě jsem míjel partu dělníků, která opravovala něco ve zdech. Z chodby jsem pootevřenými dveřmi vstoupil do úzké čekárny, kde bylo jako obvykle narváno.

Pozdravil jsem zřetelně všechny lidi, co jsem znal, pověsil bundu na věšák v rohu na zdi za dveřmi a prošel pár kroků k protilehlé stěně s oknem. Jelikož nebylo kde si sednout, opřel jsem se zády o parapet a vnitřně jsem se připravoval na několik hodin čekání. Nechtěl jsem se s nikým bavit, a tak jsem sklopil oči doprostřed místnosti a vyhýbal se očnímu kontaktu. V místnosti byla přiměřená hladina šumu, jak se spousta lidí spolu polohlasně bavila. To je dobré prostředí, pro určitou relaxaci, změnu vědomí a volné toulání myšlenek. Zvuky lidí, jejich hlasy, působí mírně hypnoticky, zvláště pokud jsou monotónní, překrývají se a stírá se význam jednotlivých slov.

Za pár chvil jsem už pravidelně dýchal, vědomí jsem obrátil do svého nitra a věděl, že v tomto stavu vez času, mi doba čekání rychle uteče. Lidé zakládající si na neustále kategorizaci jevů a prožitků by to asi nazvali Alfa hladinou vědomí. Je to prostě obyčejná relaxace, ale některým lidem ty vědecké názvy pro věci, které nechápeme, dělají dobře.

Po pár desítkách minut mě ale zneklidnil pohyb zaregistrovaný hraniční oblastí periferního vidění, který se trošku vymykal pohybům generovaným lidskou společností v místnosti. Bez pohybu očí jsem přenesl vnitřní pozornost na tu šmouhu a po chviličkách se kontury zjasnily. Malpa. Byla protějším rohu, tam jak byl věšák s mojí bundou a kabáty ostatních. Byla přímo mezi nimi, opatrně vykukovala mezi látkou, tělíčko celé schované uvnitř. Lehce a pomalu jsem pohnul hlavou, takže jsem ji viděl ostřeji a mohl sledovat, jak vždy na chviličku vystrkuje malinkou hlavičku a rozhlíží se kolem. Trošku se mi sevřelo hrdlo, protože jsem si začínal představoval, co se tady v té místnosti komu asi stane. Možností byly desítky, byla tu spousta lidí, a někteří vypadali nezdravě. Malpa se opatrně rozhlížela, ale z lidí ji evidentně nikdo neviděl. dokonce přímo vedle ní, asi půl metru od věšáku stáli proti sobě dva mladší pánové, ruce založené na prsou a docela nahlas diskutovali snad o nějaké firemní zakázce.

Malpa občas ztuhla a upřeně se zadívala určitým směrem, kde jsem očekával brzký problém. Tehdy jsme vždycky na chvíli přestal dýchat a jen čekal, kdy se někdo „vysype“. Trochu mě mátlo, že už po několikáté upřela svůj pohled někam jinam. Připadalo mi to, jakoby sama ještě nevěděla, kde se ta událost má odehrát. Už jsem začínal být napružený a rozhodl jsem se, že na to nemám nervy a odejdu. Ve svých představách už jsem tu viděl někoho s infarktem, nebo dělníka na chodbě spadeného z ledabyle opřeného žebříku. Snažil jsem se přesvědčit sám sebe, že to není moje zodpovědnost, že je poliklinika plná lékařů a že ať už se stane komukoliv cokoliv, bude o něj rychle postaráno.

Zarazil mě pohled Malpy, která se stále častěji mezi kabáty dívala šikmo dolů, někam za záda těch diskutujících chlapů. Sledoval jsem kam míří její upřený pohled, ale pak mě v tom směru zaujalo něco jiného. Dveře na chodbu byly dokořán otevřené. Jejich křídlo, otvírající se dovnitř do čekárny, dosahovalo svou hranou až k protější zdi, kde byl těsně vedle dveří zmíněný věšák. Od něj začínaly po obvodu zdi židličky, plně obsazené lidmi. Byla tam mamina studující nějaké lékové prospekdy ze stolečku, výrostek se sluchátky v uších a squadra věčně nespokojených důchodců. Někteří lidé také stáli. Křídlo otevřených dveří zakrývalo prvních několik kabátů a bund a s rohem zdi tvořilo vlastně jakýsi tmavý trojúhelník, do kterého z mého místa nebylo vidět.

Ve zbývajících bundách se schovávala Malpa. Právě teď upřeně koukala dolů na dveře, nebo spíš na mezeru vzniklou mezi křídlem dveří a zárubní, tam kde jsou panty. Zaregistroval jsem v mezeře pohyb a v první chvíli mi připadlo, že mezerou leze vzhůru myš. Myš najednou zmizela, aby se za chvíli objevila v mezeře o pár centimetrů výš. Zastavila se a začala růst. Z mého stanoviště jsem na to viděl velmi špatně a navíc mi chvílemi stínili ti přešlapující pánové. Pohyb v mezeře již nepřipomínal myš, ale teď spíš mořskou sasanku nebo něco podobného ,rozvíjejícího se do podoby chapadel. Ten narůžovělý tvoreček, nebo co to bylo, se zvětšoval a zmenšoval, rozvíjel svá krátká chapadélka a občas popolezl mezerou nahoru nebo dolů.

Byl jsem napjatý jako struna a snažil se nějak odvodit, co to vlastně je. Podvědomí mi říkalo ,že se možná zjeví nějaký další nehmotný tvor, nějaká další bytost z jiného světa odkud přichází i Malpa. Na tu jsem vlastně docela zapomněl. Zaujat pozorováním mořské sasanky, jsem na ni přestal myslet, ale byla pořád tam. Vylezlá snad půlkou těla z ochranných záhybů pověšených kabátu zírala upřeně dolů na sasanku. Naprosto napružená a ztuhlá. skoro jsem věřil, že už už po sasance skočí a sežere ji.

V ten okamžik jsem se rozhodl, že do toho vstoupím. Už před tím jsem chtěl odejít, abych nedělal komparz chystanému lidskému neštěstí. V tu samou chvíli se z chodby začaly ozývat nepříjemně hlasité, drnčivé zvuky elektrického sekáče. Dělníci asi vysekávali kus zdiva, nebo připravolali drážku pro kabel. Dost možná, že objetí úrazu nebo nepříjemnosti měl být někdo z nich. Vastně jsem ze svého místa nemohl odhadnout, jestli Malpa hledí také na sasanku, nebo jen přes ni otvorem otevřených dveří ven na chodbu k dělníkům.

Pak události nabraly rychlý spád. Zatímco jsem kráčel těch několik kroků přes čekárnu, směrem k věšáku pro svou bundu. Jeden z důchodců zavolal ze židličky na ty muže: „Hoši, zabouchněte prosím vás ty dveře, ať není tak slyšet ten rachot. Vždyť tady není slyšet vlastního slova!“

Byl jsem asi už jenom krok od mužů, když ten zády ke mě spustil ruce složené na hrudi, jednou z nich uchopil hranu dveří a prudce zabral, aby je zabouchl. Byl jsem přímo za ním, v pohybu a v jednom děsivém okamžiku jsem naprosto zřetelně viděl Malpu mezi kabáty v úrovni svého obličeje, sasanku dole v mezeře i dveře, které se rozpohybované chlapskou rukou v příští sekundě vydají mým směrem. Jak jsem byl v pohybu, udělal jsem intuitivně delší krok a vrazil chodidlo dolů ke dveřím. Chlap přede mnou zrovna zabral, takže dveře se pohnuly jen asi deset centimetrů a narazily do mé boty.

Byla to docela rána. Sasanka po ní zmizela a chlap se na mě udiveně otočil. Vůbec nevěděl, že jsem za ním. Sám jsem uchopil kliku dveří, kterou on pustil a druhou rukou sáhl pro svou bundu na věšáku. Půl metru před mým obličejem vztekle zajela Malpa mezi zbývající kabáty. Bylo to poprvé, co jsem na sekundu uviděl ten její nepříčetně zklamaný a zlý výraz takhle zblízka. Až mě zamrazilo!

Omluvně jsem se usmál na oba muže a spíš obecně do místnosti pronesl obligátní „Na schledanou!“ Za sebou jsem pomalu a opatrně zavíral dveře. Při zavírání jsem za ně ještě nenápadně nakoukl, jestli tam někde neuvidím tu sasanku,co tak rychle zmizela. Dovřel jsem dveře, které mě oddělily od celého příběhu v čekárně. Několikrát jsem se ještě zhluboka nadechl a odcházel chodbou ke schodům a k východu. Rozléval se ve mě úlevný pocit, že dnes žádné bolesti asistovat nebudu.

To, co jsem před chvílí uviděl za dveřmi byla malá holčička, patřící k sedící mamině. Nudila se a tak si zalezla „do domečku“ pod kabáty a škvírou mezi dveřmi pozorovala lidi v čekárně. Domnělá sasanka, kterou jsem viděl, byly její prsty.

…

Domnívám se, že těch nemnoho z vás, kteří jste dočetli až sem se asi teď na chvíli zastavíte a zaujme k tomu nějaký názor. Je velmi pravděpodobné, že to co jsem psal už odmítnete, protože se to prostě nepodobá každodenní běžné realitě, kterou všichni zažíváme. Je to něco jiného, něco málo uvěřitelného.

A přesně tak je to správné! Je znakem vnitřní svobody a mentální vyspělosti umět zhodnotit přicházející informace, porovnat je se svými dosavadními zkušenosti a zaujmout k nim vlastní názor. Jestli pocitově vnímáte, že to co jsem právě popsal ( s velkou mírou osobní odvahy a sebezapření..to mi věřte..) je podle všeho nepravda, tak to jako nepravdu přijměte a jako s nepravdivou informací s tím nakládejte. Vlastní názor a jednání podle vlastního názoru má v životě zdaleka nejvyšší hodnotu a je podružné zda se názor opírá o pravdu nebo o správné informace. Nikdy nevíme všechno, vždy je něco do čeho nevidíme, a přesto musíme umět zaujmout postoj, přijmout názor a na jeho základě jednat. To je experimnetování přírody, to je posun a vývoj prospěšný jak jednotlivci tak celku. Mějte odvahu nesouhlasit s čímkoliv, co vám není blízké. A mějte i odvahu z času na čas názor změnit pokud se vám určité poznání začíná přibližovat.

Možná patříte mezi ty, které provázejí podobné prožitky. Možná si dokážete přiznat, že z těch desítek zvířat, které jste potkávali, se občas nějaké koukalo tak nějak zvláštně.

Možná také občas zahlédnete stíny věcí, které tam na hmotné úrovni nejsou, možná pociťujete krátké záblesky vhledů do budoucnosti, po kterých zůstává takový zvláštně známý pocit. Vám bych chtěl jen říci, že na to nejste sami, že jsou to častější zážitky, než se obecně připouští. Příroda s námi chce komunikovat, chce abychom si alespoň někteří z nás vzpomněli na to co jsme kdysi uměli a používali to ve prospěch celku.

„Doktor léčí člověka, kterého nezná, na nemoc které nerozumí s pomocí léků u kterých neví zda a jak účinkují.“

To je vtip, který mi se sarkastickým úsměvem říká jeden kamarád lékař, když se trošku opije 

Lékaři mají v rukou výborné diagnostické prostředky, nástroje a účinné léky. Jen je bohužel systém časem donutí být více neosobní, aby zvládli tu záplavu pacientů a dostáli všem povinnostem, které na ně systém klade. Těžko jim to vyčítat, lidé stárnou, jsou nemocní, ignorují prevenci a když už je bolest, úraz nebo kolaps donutí jít k lékaři…chtějí vyléčit rychle a do úplného zdraví. Takhle to s lidským zdravím nefunguje, ale bohužel lidé to nechtějí od lékaře takto slyšet.

Nesnáším slovo léčitel, protože to je v mém podvědomí někdo, kdo často kořistí z lidské bolesti a beznaděje. Šaman je něco jako archetyp přinášející alespoň částečnou naději a možnost duševní úlevy. Měl by u pacienta kooperovat s léčbou doporučenou lékařem, protože jen velmi málo přírodních a magických metod nejde skloubit s oficiální léčbou. Ba naopak, nemoc je třeba pojmout jako nepřítele, koordinovat proti ní taktiku a využít každé možnosti, jak ji oslabit a v těle vytěsnit na nejmenší možnou nebo alespoň snesitelnou míru. Šaman je navozovatelem duševní pohody a naděje, která spouští samoléčebné a ozdravné procesy těla, kterým zatím málo rozumíme. Také by měl přinášet trochu obyčejné lidské odvahy do duše trpícího člověka. Odvahy dávající sílu vydržet to, co je přechodné a smířit se s tím, co už je trvalé.

Co jsem sám poznal, tak zejména starším lidem se často velmi uleví už jen z toho, když je šaman (nebo někdo s jeho trpělivými kvalitami) pomalu dovede k poznání, že prostě každý z nás nakonec umře, a nemoc a zvyšující se strádání je prostě cesta, která k tomu pomaličku vede. Tím spíš se pak takový člověk dokáže těšit z menších úspěchů, úlevě od bolesti nebo potíží, které ho trápí. Přijmout to, že bolesti a potíže prostě při určité nemoci periodicky přicházejí a jinak to nebude, je kolikrát velmi osvobozující a pacient se tím spíš může těšit na období úlevy, které přijde na příští vlně. ví, že když vydrží pár týdnů, než zabere léčba, nebo překoná období roku, které ho nejvíce trápí, tak bude zase lépe a v období relativní úlevy si může splnit svoje sny, navštívit oblíbená místa, potkat se s přáteli a prostě užít si trochu obyčejných lidských radostí, které jsou pro mladé a zatím zdravé lidi v podstatě bezcenné.

Ještě jinou kapitolou jsou přímé léčebné zásahy s pomocí magie, zaříkávání a rituálů To už není veřejně přístupné téma a na stránce přístupné komukoliv se s tím dá jen koketovat v poloviční legraci  Ale je fakt, že příroda se zbavuje věcí a procesů, které neprokázaly svou životaschopnost. To, že nějaké formy rituálů a využívání „nadpřirozena“ přetrvalo od dávnověku do dnes, taky možná o něčem svědčí. Dá se o tom polemizovat, vysvětlovat to lidskou hloupostí a nelogičností, ale každý argument má svůj čas a svůj kontext.

Říká se, že v zákopech v palbě všichni vojáci věří v Boha a stejně tak člověk vystavený delšímu utrpení a nemoci uvěří na magii. Rozumný člověk by měl devadesát procent času svého života spoléhat na své schopnosti, na pomoc přátel a rodiny a na znalosti odborníků. Ale vždycky nakonec přijdou chvíle, kdy je potřeba použít i něco víc, něco co nás spojuje s přírodou a něco co probudí přírodu v nás. Většinou stačí párkrát nebo i jen jednou za život.

Většinu našeho vědeckého poznání odvozujeme od pana Issaca Newtona. Věda si ho uchopila pro sebe a vypreparovala jen ty jeho stránky, které se hodí do jejího obrazu. Ale pan Newton byl v první řadě Mág, alchymista a věřící člověk s extrémně vyhraněným vnímáním Boha.
A tak je to na světě se vším!

Marek Chlíbek – Dago