Dostal jsem dotaz:

„Poraď mi prosím pár jednoduchých návodů na cestu magie. Něco, co lze vyzkoušet a ověřit si, že to skutečně funguje. Nebo poraď knihy či popsané postupy, kterým věříš a neváhal bys je použít jako skutečně funkční.“

Ono s těmi návody je to dvousečná zbraň a dělám to moc nerad. Hned i vysvětlím proč. Kvalitní malíř ti může vysvětlit jak se dělají barvy z pigmentu a oleje, jak napnout plátno, v kterou denní hodinu je nejlepší malovat a jak se přenáší na plátno geometrie perspektivy. Může to být velmi podrobný a přesný návod, jak se stát malířem. Ale člověk do toho musí dodat tu podstatu, duši, něco ze sebe. Pak možná vznikne obraz, který chytí ostatní za srdce. Ale není to o návodu. Je to o potřebě něco sdělit.

I ten nejlepší skladatel hitů tě může v podstatě jen naučit noty a nakreslit stupnici tónů. To je celé tajemství hudby. To ostatní musí přijít zevnitř tebe. Pak vznikne hit, který nadchne druhé lidi.

Magie (mystery world) má taky takové „noty“, koncentrovaný návod, takovou podstatu. Je to pár vět o podobenství, o tom, že jedno vychází z druhého, že vše má dvě neoddělitelné strany. Je to známý obsah tzv. smaragdové desky, ale ten pojem neznamená sám o sobě nic. Důležité je to sdělení, ta informace na ní napsaná. Je to podobné ve všech kulturách, ve všech typech magie a šamanismu. Je to takové zjednodušené vysvětlení, jak funguje náš svět.

No as teď k těm konkrétním návodům. Lidé zabývající se magií se velmi rychle rozdělí na dva druhy. Jedni se obklopí knihami, porovnávají různé systémy, učí se spoustu tajemných slov a jednou dojdou k názoru, že už všechno pochopili a že už umí všechno i vysvětlit ostatním.

Druzí do toho jdou s jakousi vnitřní pokorou a touhou dojít k nějakému cíli, který zatím jen tuší. Nepotřebují vstřebat všechno, chápat všechno a umět si před ostatními vyargumentovat tu svoji pravdu. Je si najdou svoji cestu, svůj směr, který jim vyhovuje a intuitivně cítí, že právě toto je konkrétně naplňuje. Nemají až takovou potřebu se srovnávat nebo hodnotit s cestou druhých.

Je to tak trochu jako recept na bábovku. Někdo si koupí pár kuchařek, poptá se v okolí a vygooglí si nejlepší recepty na internetu. Pročte recenze a diskuze, srovnává, vyhledává s něčím souhlasí a s něčím ne. Postupem času se z něj stane odborník na bábovky. Ví jak udělat nejlepší těsto, při jaké teplotě péct, která forma od které firmy je na bábovku nejlepší, kolik který recept obsahuje kalorie a jak dlouho která bábovka vydrží měkká. Stane se z něj expert, postupně se zapojuje do diskuzí, argumentuje, polemizuje a je přesvědčený, že bábovky už pro něj nejsou tajemstvím. Tohle vše jde bez toho, aniž by musel kdy reálně upéct jedinou bábovku…

Druhá možnost je si sehnat pár receptů od lidí, kterým věřím a postupně je vyzkoušet. Něco mi chutná, něco ne, zkouším dál, upravuji experimentuji, baví mě to, až nakonec stvořím a vybrousím k dokonalosti reálnou bábovku, která chutná mě i rodině. Nechci se stát veřejně známým expertem na pečení bábovek. Chci každou neděli upéct bábovku pro lidi, které mám rád.

Tohle je můj přístup.

Už dlouhé roky si vedu různé deníky a zápisky o tom, co mi fungovalo, co ne a co jsem při tom zažíval nebo viděl. O magii, o mystice, o bylinách, změněných stavech vědomí, prostě jak a proč to přicházelo. Jednou bych chtěl to nechat někoho přepsat do počítače a pověsit vše někde na web, ať si z toho můžou ostatní vybrat nějaké střípky a ingredience, které přeba použijí pro sebe, pro své cesty a pro své bábovky J Je tam hodně i toho, kudy určitě nejít.

Zatím na to nemám odvahu a ani to nemám zdaleka hotové. Jsem v tom ještě jen rozjívené pískle, někde úplně na začátku.

Zpět k té magii. Když se řekne jednoduchý návod, tak je to vždycky něčím vykoupené. Velkou časovou náročností, potřebou velké fyzické kondice, bolestí, půstem, prostě není to zadarmo, jinak by to dělal každý.

U funkčních rituálů se člověk dostává mimo běžně vnímanou realitu. Používání změněného stavu vědomí, ať už navozeného kterýmkoliv funkčním způsobem, se dá přirovnat k pokusu přeplavat kanál La Manche.

Musím mít jasný důvod, proč to chci udělat, nebo co od toho očekávat. Pak si zjistím náročnost, zvolím místo startu a cíle, teoreticky se vzdělám ohledně proudů a teploty vody. Nakonec dlouhou dobu trénuji plaveckou techniku, poznávám reakce svého těla a pracuji na jeho odolnosti. A až nastanou příznivé podmínky, jdu do toho „děj se co děj“.

Pak většinou uspěji, získám nové zkušenosti, přinesu spoustu informací a můj život to obohatí ve schopnosti být prospěšný pro druhé.

Pokud k tomu někdo přistoupí bez přípravy jen jako k pokusu ve stylu, „.vlezu do vody, zkusím plavat a uvidím…“, tak většinou neuspěje a taky mu to ublíží. Psychicky nebo tělesně.

Marek Chlíbek – Dago