.

Můj kamaráde!

Možná se osobně neznáme a přes to jsi mi věnoval svůj čas, kousek svého života.Jednou jsi sedl k počítači a napsal mi pár vět. Možná slova pochvaly, názor na společné téma, nebo jsi žádal o radu. Investoval jsi do mě pár chvil a čekal jsi, že Ti oplatím stejně. A já ti ani neodpověděl…

Prosím, přijmi zde mou omluvu a vysvětlení. Jsi důležitá bytost, jedinečná entita, a zasloužíš si, abych se ti pokusil vysvětlit proč..i když tímto zvláštním způsobem. Můžu působit povýšeně,arogantně nebo neempaticky a lidé mi to taky často vyčítají. Odpovědět na zdvořilý dopis nebo pozdrav je uznávaná slušnost.

Nejsem povýšený a vážím si každého člověka, kterému stojím za kontakt, jsem jen nešťastný,velmi nešťastný, protože jsem se nechal vmanévrovat do životní fáze, kdy nedokážu ty kontakty opětovat, kdy prostě už nedokážu být obyčejně slušný…

Jako každý obyčejný kluk, musím tvrdě pracovat, abych uživil sám sebe a taky zvládl nakrmit všechny, co jsou na mě závislí nebo natahují ruku prostřednictvím státu. Jakkoliv mě moje práce neskutečně baví a dělám, co jsem si vysnil, tak přecejen mě obživa zaměstná na podstatnou část každého dne. K tomu se přidává spousta dopisů, zpráv a pracovní komunikace, kterou udržet prostě musím, aby bylo „psovi na granule“, jak se říká.

V průběhu běhu světa se také stalo, že jsem se stal v určité komunitě známou figurkou. Ne všeobecně uznávanou, natož snad objektivně důležitou, ale prostě jen známou. Provozuji dva specifické weby, napsal jsem pár knížek, mám relativně navštěvovaný FB profil a na youtube pár desítek legračních videí. Běžný výsledek tuctové práce, tuctového človíčka, který má zájem o úzce specializovaný obor, žije pro něj a snaží se jej chaoticky propagovat.

Nicméně tohle všechno neustále generuje trvalý proud zpráv, mailů a telefonů od lidí, co prostě některé věci a oblasti života cítí podobně jako já. Je v lidské přirozenosti být v kontaktu s názorově blízkým člověkem a za sebe upřímně říkám, díky za každou zprávu, díky za každý zaslaný názor! Vážím si každého jednoho a vše poctivě čtu.

Bohužel, a znovu se ti zde omlouvám, zpětnou vazbu – odpovědi už dlouho nezvládám. Přerostlo mi to přes hlavu a zatím neznám přijatelnou cestu jak z toho ven, jak najít lidsky přijatelnou udržitelnost předpokládané slušnosti a reciprocity komunikace.

Před pár dny jsem si zpracovával statistiky směrů komunikace, abych měl alespoň rámcový přehled, odkud mi lidé nejvíce píší, kudy prochází nejvíce zpráv a jakého charakteru. Mimo jiné jsem zjistil, co jsem tužil už dávno, denně mi přijde v průměru 76 osobních zpráv. Zahrnuje to maily, zprávy na FB,  komentáře z Youtube, SMSky, a jiné komunikační programy v telefonu (skype jsem „pohřbil“ už dávno a telefonní hovor zvednu jen málokdy, protože toho většinou nejsem časově schopen).

Většina zpráv obsahuje dotazy,předpokládající odpověď…Kdysi jsem si přikázal strávit každý den hodinu odpovědmi a prostě komunikací s lidmi, kteří mi napíšou. Dnes už mě každodenně stojí hodinu probdělé noci jen to, abych si stihl poctivě přečíst vše, co za celý den nachodilo.

Nechlubím se! Stěžuji si, protože to dlouhodobě cítím jako velký problém a nevím jak z něj ven. Stále se snažím odepisovat jak to jen jde a být aspoň ve sporadickém kontaktu, ale nemám na to systém a přiznávám se, že odpovídám již jen čistě nahodile, dle aktuálních časových možností a okamžitého hnutí mysli.

Kamaráde, kamarádko, příteli! Možná se známe zatím jen přes web, možná nás osud již dříve spojil a my jsme některé osudové chvíle prožívali reálně a spolu. Možná dlouho čekáš na mou odpověď, zlobíš se na mou aroganci, nebo přemýšlíš, kde jsi udělal chybu.

Příteli,opravdu věř, že jsi v tom nevinně a chyba je ve mě! Uvědomuji si to, vnímám to, ale zatím stále nevím, jak z toho ven.

Jestli tedy můžeš, tak prosím promiň!

Marek Chlíbek – Dago