Mysl už je hodně vepředu a řídí jen mé podvědomí. Svižně vjíždím do další křižovatky a pak to přišlo. Polovinou auta již v křižovatce koutkem oka registruji, jak se na mě z boku hrne SUVéčko. Natvrdo brzdím, ale setrvačnost mě stejně tlačí dál. Zastavím až uprostřed křižovatky a ve stejné chvíli mi to secvakne. Jo, nedal jsem přednost… já pi*a!

Zpevním se a čekám náraz!

Ty vole, dobry.. SUV je skoro na mě, ale zvládlo zastavit u mých bočních dveří. Ne dál jak třicet cenťáků a to nekecám, z otevřeného okénka mu dosáhnu na masku. Polila mě hrůza z toho, co jsem málem způsobil. Na chvíli neudržím emoce a schovám obličej do dlaní. Krve by se ve mě nedořezal a po zádech mi běhá mráz. Párkrát se zhluboka nadechnu a hledám odvahu podívat se na řidiče SUV. Za volantem sedí mladá mamina s klidným výrazem. Na zadních sedadlech má dvě autosedačky se spícími dětmi.

Hmm, na rozdíl ode mě Paní řidička. Jela klidně a koncentrovaně. Také proto si všimla, že jedu jak beran, se skleněnejma očima a že jí asi nedám přednost. Proto už před křizovatkou zpomalila a stihla dobrzdit tak lehce, že se jí děti vzadu ani nevzbudily.Teď si koukáme pár sekund do očí. Je mi hrozně a stydím se. Prožitá hrůza z vlastní chyby mi do tváře asi vtiskla tak zvláštní výraz, že ta mamina najednou vyprskla smíchy.

Ježiš, to je fajn ji tak vidět.. Přikládám si ruku na srdce a pak k ní zvedám dlaň v tak pokorném gestu omluvy, jak v tu chvíli jen svedu. Znovu se usměje a kývne na znamení, že omluva se přijímá. Pak mi galantně pokyne dlaní a dá mi přednost k vyjetí z křižovatky. Usměji se a rychle odjíždím. V otevřeném okénku ještě mávnu rukou na pozdrav. Ve zpětném zrcátku zahlédnu i její ručku mávající vesele také otevřeným okénkem.

Kdybych jí teď měl popsat, tak vlastně ani nevím jak vypadala. Nikdy ale nezapomenu ty její uklidňující, smějící se oči bez stopy zloby.

Nakonec i ten pohovor dopadl dobře, mám prachy v kapse a instrukce na další činnosti pro tohohle podivína. Za pár desítek minut už znovu sedím v autě a probíjím se přecpanou Olomoucí k výjezdu na Brno. Ttisknu se do mezery na jednom z kruháčů, který je v pátečním šílenství také plný aut. Pomalou jízdou míjím jednu z přípojek směrem od supermarketu.

Mému zraku neunikne epická scéna. Na kruháč by ráda vjela jiná mamina ve stařičké felicii, ale ta spousta aut ji evidentně děsí. Nemá ty koule vpálit to s autem do nějaké mezery mezi ně a tak nehnutě sedí s hrůzou v očích a svírá volant. Vedle sebe velkou tašku s nákupem a na zadních sedadlech opět dvě sedačky s maličkými holčičkami.

Ty bohužel nespinkají, ale s pusinkami do podkůvky a vyděšenýmy výrazy otáčejí hlavičkami. Vzadu za jejich felicií totiž stojí superb, jehož řidič hystericky rozhazuje rukama, kroutí hlavou a troubí.

„Tak už tak ku*va vjeď, ty krávo!!“

Míjím svůj výjezd a znovu obkroužím celý kruháč. Znovu se blížím k mamině a párkát opatrně sešlápnu brzdový pedál, abych světlem upozornil řidiče za sebou. Pak před výjezdem opatrně zastavím a zablikám světly.

Mamča ke mě s údivem zvedne teď už uplakané oči. Usměju se mile, jak to jen přes přední sklo jde a rozmáchlým pohybem řidičce galantně pokynu, že může vjet. Všechna auta v jednom pruhu kruháče stojí a to volné místo přede mnou je jen pro ní.

Bleskově setře slzičky z tváře, dupne na plyn a několika trhavými pohyby auta vjíždí na kruháč. Tváří se šťastně a z oteveného okénka vysoko zvedá svou mávající ručku.

Je mi v tu chvíli fajn 🙂

Ale, do prčic, vždyť tu mávající ručku jsem už přece dnes jednou viděl! Tedy, né úplně tu samou, ale vyjadřující podobnou emoci přátelství a radosti. Nemůžu se zbavit pocitu, že to byla Karma v té nejčistší a okamžité podobě. Ještě mrknu do zrcátka, co vlastně auta za mnou. I když to bylo zdržení jen pár desítek sekund, přesto se divím, že na mě už taky nějaký cholerik netroubí.

Za mnou sedí opálený svalnatý hranolek v drahé audině. Nadupaný chlap v nadupaném autě. Všiml si mých očí v zrcátku. Uznale na mě kývl a zvedl pěst s palcem nahoru. Moje radost je nekonečná.

Rychle vyjíždím, abych nedal šanci vyjet na kruháč i tomu hajzlíkovi, co s tou maminkou komunikoval přes klakson. V zcátku se škodolibým pocitem vidím, že i auta za mnou se jakoby schválně scukla v téměř kompaktní celek, takže ten pán to aspon chvíli bude mít s vjetím opravdu složité.. 🙂

Za pár minut už frčím po dálnici na Brno. Na rtech se mi stále drží neznatelný úsměv. Je mi moc hezky. Cítím to vnitřně z toho, co jsem dnes prožil. Svět je přecejen krásným místem k žití.

Je přesně tak krásným, jak krásným si ho sami uděláme 🙂

Marek Chlíbek – Dago

= = = = =

Kdysi jsem psával důležité věci šifrou do zápisníku, zprávy kolegům nechával na papírku v mezerách budov města a neodkladná varování kreslil křídou na sloupy u křižovatek. Fajn doba, kdy dohody platily, bojovníci byli obezřetní a komunikovaly se jen důležité věci.
Dnes má každé trdlo platební kartu, mobilní telefon s GPS a v počítači brzy Windows 10. Všichni se cítí svobodní a hrdí na své soukromí.
Éra notesů a kříd začíná znovu přicházet. Jsem neskonale šťastný, že pár důležitých lidí začíná tento typ komunikace znovu vyžadovat.