Představ si..

Jsi úspěšný muž, velmi bohatý a vlivný. Se svou mladinkou a krásnou ženou vyrazíš na dovolenou zaoceánskou lodí. Vezmeš sebou i pár nejbližších lidí z firmy. Jednak za odměnu a pak také kvůli troše práce a plánování budoucích strategických rozhodnutí.

Jednou v noci ležíš v kajutě sám s notebookem. Žena se ještě baví na večírku na horní palubě. Procházíš elektronické smlouvy, výkazy a promýšlíš ty velké budoucí obchody. Medituješ, přemýšlíš a užíváš si osamělé ticho.

Najednou tě v souborech něco zarazí. Divná věta v jedné ze smluv, divné cifry na výpisu, pár věcí, kterým nerozumíš. S neklidem čteš víc, dohledáváš vazby a počítáš na papír. Pomaličku se ti zjevuje temná pravda. Někdo ti tuneluje firmu a díky smluvním kličkám tě o ni brzy připraví.

Možná tvůj šibalský účetní, který ti už roky optimalizuje příjmy. Či snad ten mladý firemní právník, co se za tebe u soudů bije jako vrčící vlk. Oba jsou zde na lodi, někde nahoře mezi bavící se společností.

Rychle na sebe házíš oblek a plný adrenalinu běžíš chodbami vzhůru. Budeš požadovat odpovědi. Tohle je třeba hned vyjasnit a srovnat. Pohání tě vztek.

Na horní palubě procházíš rozjetým večírkem. Hledáš známé tváře, ženu a ty dva z firmy. Účetní sedí u baru a jak tě uvidí, tak v obličeji zpopelaví. Vidí, že víš..

“Kde je moje žena, ty hajzle?”

Ani neprotestuje.., “asi někde nahoře, na zádi. Šla se nadýchat čerstvého vzduchu.”

“Jdu ji najít a pak si promluvíme. Budeš muset moc vysvětlovat!”

Účetní polkne a přikývne. Vztekle odcházíš směrem na ztemnělou záď a kolem zábradlí míjíš osamělé páry. Až úplně vzadu není nikdo. Cítíš jen vlhký vzduch a stíny od pozičních světel. Za roh nástavby tě přitahují neznatelné zvuky. Něco jako hekání a mlaskot. Jak se přibližuješ, zvukové kontury sílí. Obejdeš roh a zjeví se ti výjev jako z porna.
Tvá opilá žena klečí nahá v poloze čubky a koktejlky má vyhrnuté až k ramenům. Jednou rukou za boky a druhou za vlasy ji drží tvůj právník, který za ní klečí se spuštěnými kalhotami. Intenzivní mlaskavé zvuky doprovázejí pohyby divoké kopulace. Do nosu tě udeří pach chlastu, kyselého potu a po těle rozmazaného semene.

“Pusť ji, ty prase!”

Vrhneš se mezi ně, abys je rozdělil a jeho abys zabil… Není to jako ve filmech. Adrenalin ze vzteku ti dlouho nevydrží. Je mezi vámi víc jak dvacet let. Za chvíli se již jen choulíš na zemi a uhýbáš před ranami toho hajzla.

“Tak se aspoň trochu braň, dědku!!”

Ležíc schytáváš kopance od právníka, kterého jsi znal vždy jen v obleku. Nahota spodní části jeho těla ti připadá nepatřičná. Slyšíš jeho divoký smích a v okamžicích mezi neustávajícími kopanci vnímáš, že má stále erekci. Žena stojí znuděně opodál a vytírá si ubrouskem rozkrok.

Rány ustávají a hlasy se slévají v monotónní zvuky. Cestou do bezvědomí ještě matně vnímáš, že přišel i účetní. Všichni tři stojí v kroužku.

“Co budeme dělat?”

“Hodíme ho do vody! Do rána ho nikdo hledat nebude.”

“OK, tak ho vemte za nohy…”

Obestřou tě mrákoty a vědomí vypne. Jakoby ve snu cítíš, že se propadáš někam do tmy. Možná letíš. Probere tě náraz, intenzivní bolest a chlad. Zalapáš po dechu, ale vdechneš jenom vodu. Je tohle konec?

Vlastně ani nevíš proč, tvé staré a zrazené tělo se ještě rozhodně bojovat. Spíš jsou to jen pudy. Prskáš, chrchláš a noční tmou děláš roztřesená tempa. Vnímáš šplouchání vody a intenzivní chlad. Kus před tebou se vzdalují světla lodi, na které výlet tě stál tolik peněz. Jinak už nevidíš nic, ani hvězdy.

Pokoušíš se plavat a splývat na vlnách. Kam vlastně a jak dlouho? Spíš se jen bojíš utopit. Z času na čas ti hlavu zalije vlna a ty se málem zalkneš. Ach, jak rád bys prostě přestal plavat a všechno skončil utonutím. Ale není to tak jednoduché, tvoje vlastní tělo ti to nedovolí. Prostě jen plaveš, cvakáš zuby chladem, a brečíš bezmocností. Občas si lokneš a s hrůzou prskáš slanou vodu. A tak to jde celou noc..

Ranní úsvit přijde najednou. Sílící světlo tě oslepí a bolestivé paže se pohybují již jen mechanicky. Chceš už jen umřít.. Další z vln tě vynese trochu víc vzhůru a ty zahlédneš bílou linku zpěněného příboje. Tam někde před tebou je břeh.

Se špetkou naděje začneš plavat tím směrem. je to ale příliš daleko. Vzdálenost téměř neubývá, zato každý pohyb tě bolí až k zbláznění. Brečíš bezmocností a zoufalým lpěním na životě. Ubíhají další dlouhé hodiny. Skalnatý břeh se přecejen blíží. Už je na dosah.

Přímo před tebou se ti v zorném poli zjeví tříhranná ploutev. Vzápětí hned zmizí pod vodou. Nemáš sílu, abys zvedl hlavu, aby ses více rozhlédl. Třeba to nebyl žralok. Třeba to byl jen přelud.

Tolik štěstí ale nemáš… Ploutev se objeví znovu. A kus dál vedle další. a naproti zčeří vodu další dvě. Hrůza zastaví tvé pohyby a začneš se topit. Prskáš, kašleš a stříkáš vodu neobratnými tempy. Paměť ti říká, že přesně tohle žraloky vzrušuje.

“Ach, bože…co dělat???”

Plavat a čekat na surové zakousnutí do některé z končetin? Dá se žralokům nějak bránit? Odradit je od útoku? Položíš se víc na vodu a vnoříš do ní celý obličej. Otevřeš oči a zkoušíš prohlédnout hlubinu pod sebou. Voda je projasněná paprsky slunce. Také vidíš temné stíny, které pod tebou proplouvají stále blíž.

Na natažených rukou ucítíš dotek a vzápětí tvá hlava bolestivě narazí. Jedna z vln tě donesla na skalisko, jsi téměř u břehu. Rychle a z posledních sil se z vody drápeš na skálu, pokrytou trusem racků.

Sedíš na malé skále nebo spíš jen velkém kameni. K břehu ti zbývá ještě pár desítek metrů. A žraloky vidíš stále ještě opodál. Nicméně jsi z vody venku, bez pohybu, bez ohrožení a bez nutnosti plavat.

Chvěješ se a uvolněně dýcháš. Do tvého zmučeného těla se opírají teplé paprsky slunce. Je úplně jedno, co se v minulých hodinách stalo a co se v příštích hodinách stane. V tomto okamžiku jsi plně v přítomnosti. V tomto okamžiku jsi intenzivně šťastný!

Marek Chlíbek – Dago